HOMILIE: Není bližním ten, kdo mě volá k životu v plnosti?

Vydání: 2019/28 Velehrad: Dávejme ze sebe to nejlepší, 9.7.2019

Učit se vyjmenovávat přikázání a třídit je podle důležitosti, s tím má asi každý z nás zkušenosti. Ne vždy se ve svých závěrech s ostatními shodneme, ale i tam, kde soulad mezi námi panuje, nemusíme nutně docházet ke stejným důsledkům. Někdy dokonce zjistíme, že navzdory stejným východiskům hledíme opačným směrem.

Znalec Zákona byl s Ježíšem ohledně nejdůležitějšího přikázání zcela zajedno. Bůh má absolutní přednost a bližní je člověk stejně jako já, čili mu náleží obdobná pozornost. Kdo je však člověku bližním, to má navzdory této shodě závažné praktické důsledky – o koho se mám starat a koho mohu s čistým svědomím nechat, ať se postará sám? Něco to též vypovídá o Bohu – jestli je on tím prvním, podle něhož se vše řídí, pak koho chce on, abych považoval za svého bližního? Třetí kniha Mojžíšova zmiňuje přikázání o lásce k bližnímu v rámci vztahů uvnitř Izraele (Lv 19,18), čili z ní nutně nevyplývá, že by se měl Izraelita hlásit jako bližní k cizincům. I odjinud však víme, že Bůh v dějinách spásy odhaluje lidem svou vůli postupně a stále podrobněji. Nejznámějším příkladem je zřejmě zákon o odplatě či odpuštění, kde Bůh zprvu neomezenou pomstu za zločin omezuje na „(jen jedno) oko za (jedno) oko“ a totéž se zubem, až nakonec vůbec vyzývá k odpuštění.

V této souvislosti bychom čekali, že Pán Ježíš rozšíří okruh bližních na základě nějakých podmínek, třeba početních či mravních – že by mezi bližní Izraelitů třeba patřil každý Semita nebo někdo, kdo se dopustil nejvýše tří zločinů. Typově by to odpovídalo reakci Petra na výzvu k odpouštění – „Mám odpustit třeba až sedmkrát?“ Ale podobně jako u odpouštění Pán Ježíš úplně mění perspektivu – a činí z něj vůbec podmínku pro vstup do nebeského království – pohled otáčí na druhou stranu i tady. V podobenství o milosrdném Samaritánovi Ježíš neřeší, koho Samaritán považoval za svého bližního, ale pro koho se Samaritán v odpovědi na volání v nouzi byl ochoten bližním stát.

Viktor Frankl, rakouský psychiatr, který prošel jako vězeň několika koncentračními tábory a to, co si odnesl, zpracoval mj. ve své knize „A přesto říci životu ano“, píše, že základem překonání ztráty vůle k životu (Co vlastně od života ještě čekám?) bylo: „Co čeká život ode mě?“. Tato změna perspektivy mnohým pomohla přežít. Podobně dává smysl mému životu i otočení otázky: „Kdo je můj bližní?“ na „Komu mohu a chci být bližním já?“ Bůh mi v bližním dává najevo, že se mnou počítá. Chce mi v něm být blízko, chce mi v něm o sobě něco sdělit.

P. AMBROŽ ŠÁMAL OPraem.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 5 25. – 31. ledna 2022

Upřesněné počty věřících

Český statistický úřad (ČSÚ) minulý týden zveřejnil podrobnější data o loňském sčítání lidu, které zpochybnily dříve uváděné informace o výrazném poklesu…

celý článek


Směřovat k jednotě po celý rok

Týden modliteb za jednotu křesťanů právě skončil, ekumenická spolupráce ale trvá na mnoha místech po celý rok. A může být velmi užitečná i pro aktuální synodální cestu.

celý článek


Formace ve světě rozšiřuje obzory

Vstoupit do řeholní formace znamená vydat se na dlouhou cestu. Pro čím dál víc adeptů zasvěceného života to přináší také povinnost na čas opustit rodnou zemi a vydat…

celý článek


Plečnik – architekt, který předběhl koncil

Na 23. leden připadlo 150. výročí narození Jože Plečnika – slovinského architekta, který vtiskl moderní ráz Pražskému hradu. A je též autorem jednoho z nejpozoruhodnějších…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay