Vydání: 2021/3 Pravoslavní slaví Vánoce, 12.1.2021

Dnešní neděle je první po Vánocích, první v liturgickém mezidobí. Vstupujeme tedy opět do doby, která duchovně zpřítomňuje čas Kristova veřejného působení, dobu mezi jeho křtem a velikonočními událostmi. Proto také čteme evangelium na pokračování, v letošním roce především podle Markova sepsání.
Nyní ale máme před sebou úryvek z Janova evangelia. Je to krásné svědectví o událostech, které se musely odehrát krátce po Ježíšově křtu. Jan Křtitel na Krista ukazuje slovy: „hle, beránek Boží,“ a posílá za ním dva ze svých učedníků. Jeden z nich Ondřej pak přivede svého bratra Šimona, když mu s nadšením zvěstuje: „našli jsme Mesiáše.“ Ondřej podle Janova evangelia je tak prvním z apoštolů, který v Ježíši rozpoznal očekávaného Mesiáše – proto mu staří církevní otcové dali titul „Prvopovolaný“. Z toho důvodu je jeho: „našli jsme Mesiáše,“ i pro nás tak důležité. Je pravda, že náš vztah s Pánem Ježíšem, naše poznání Boha, celé naše křesťanství má vždy charakter cesty. Jako „cestu“ sám sebe metaforicky označuje i sám Pán Ježíš. To mimo mnoho jiného znamená, že ještě nejsme u cíle, natož v cíli. Boha, Krista a jeho přítomnost mezi námi a ve světě stále musíme teprve hledat a nově objevovat, navíc s vědomím, že Boží tajemství je natolik veliké, že se nikdy nemůže docela vměstnat do našich stvořených představ a rámců, vždy bude přesahovat naše schopnosti poznání a přijetí. Deus semper maior, „Bůh je stále větší“, je základní teologická pravda, ve své formulaci navazující již na svatého Augustina.
Zároveň ale platí, že právě proto „Slovo se stalo tělem“, i proto se Syn stal člověkem a přitom zůstal Bohem, abychom ho mohli také nám vnímatelným způsobem najít, abychom se mohli dotknout, abychom v něm našli Božího Mesiáše. O tom je přeci evangelium, celé Kristovo veřejné působení.
Naše křesťanská víra, jejímž nejvlastnějším základem je tajemství vtělení, Kristovo boholidství, musí tak být vždy napětím mezi skloněním se před Božím tajemstvím a radostným životním: „našli jsme Mesiáše.“ Musíme být stále pokorní před Boží velikostí a stále otevření novému Božímu přicházení; je třeba stále hledat, kde Kristus je a k čemu nás volá, být teprve na cestě. Ale zároveň máme žít z radostného přesvědčení, že Syn už se vtělil, přebýval a stále přebývá mezi námi, že už jsme ho v křesťanství také našli, že už jsme na Kristově cestě, snažíme-li se za ním aspoň nějak jít.
Člověk nemůže žít jen v mlhavých nejistotách, není tak ustrojen. Potřebujeme také jistotu, potřebujeme se Boha aspoň občas vnímatelně dotknout. Buďme i tomuto rozměru víry otevření, ostatně vždyť proto se Bůh stal člověkem, proto stále zní: „hle, beránek Boží“…