HOMILIE: Na co to vlastně čekáme?

Vydání: 2021/48 Vykročme do adventu, 23.11.2021

Advent je slovo dvou významů. Víme dobře, že jde o příchod. To ale platí z Božího pohledu, jde o Pánův příchod. Z naší lidské perspektivy advent znamená čekání, očekávání. Jenže na co to vlastně čekáme?

V tom nám může pomoct jedna zajímavá věc: všimli jste si, že nový liturgický rok začíná přesně tam, kde ten starý končí? Dnešní Ježíšova apokalyptická řeč z Lukášova evangelia nejen žánrově odkazuje k prvnímu a druhému čtení z minulé neděle, ale ona to Danielovo proroctví z prvního čtení takřka cituje: „A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velkou mocí a slávou.“ (Lk 21,27) Kdy? Až nastane ona hodina – hodina spásy a osvobození, hodina přechodu do plnosti Království, hodina doprovázená bolestí pramenící z lpění na jistotách tohoto stvoření, které ale pomine.

A to se týká i náboženství, ani v chrámu totiž nezůstane kámen na kameni (srv. Lk 21,6). I náboženství musí projít tímto přechodem, protože pokušení zredukovat víru na skutky zbožnosti, obřadnictví, různé doktríny a nauky, které nás ale samy o sobě osvobodit nemohou, je vždy přítomné. Na tento přechod čekáme, na hodinu, kdy se budeme moct napřímit a zdvihnout hlavu (srv. Lk 21,28).

Hrozí nám ale, že o toto vědomí plnosti Království, osvobození všeho přijdeme. Zamilovali jsme se do tohoto našeho stvoření natolik, že už ani nevíme, že „podoba tohoto světa pomíjí“ (1Kor 7,31), že nás to pravé teprve čeká. A tak můžeme pohlížet na advent výhradně jako na přípravu Vánoc. Jako by naše současné očekávání bylo donekonečna se opakujícím čekáním na Vánoce. Ale k tomuto adventu už došlo: v Betlémě před více než 2000 lety, ale i ve křtu každého z nás. My už jsme Vánoce slavili, Mesiáše jsme už poznali, už nás vykoupil, jsme součástí jeho lidství.

Teď čekáme na novou zemi a nová nebesa, kam nás uvede Pán, až přijde ve svém oslaveném lidství. A to vánoční, starozákonní očekávání Mesiáše nám v tom má být vzorem, abychom se učili, jak čekat a rozlišovat, a v Pánově příchodu se nespletli jako ti, kteří ho po jeho narození v těle nepřijali, protože neodpovídal jejich očekáváním.

Čekání totiž vytváří představy a na ně, zvláště na ty falešné, jsme přeborníci. Proto je nám na počátku liturgického roku předkládán vánoční advent jako prototyp toho definitivního narození. A všechny ty popisované tmy a krize, které ale přece dobře známe ze svého života, nás mají utvrdit v tom, že se Pán už přiblížil, že nám rozšiřuje srdce podle srdce svého, abychom vzpřímeni a s radostí čekali na jeho příchod.

P. VLASTIMIL KADLEC OMI

 


 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Ostatní



Aktuální číslo 50 7. – 13. prosince 2021

Cesta k pramenům bratrství

Papež se vydal na Kypr a do Řecka ve stopách apoštolů Pavla a Barnabáše. Přijel, aby povzbudil katolickou menšinu, promluvil o jednotě křesťanů a vybídl k přijímání…

celý článek


Odpouštět sobě i druhým

Smiřovat se učíme odmala. Pokud žijeme v manželství a chceme, aby náš vztah za něco stál, musíme v této disciplíně dosáhnout téměř mistrovské úrovně. A bez usmiřování…

celý článek


Na Šumavu za lidovými podmalbami

Stoletou tradici podmaleb na skle představuje Muzeum Kvilda v tomto oblíbeném šumavském zimovisku. Lidovou techniku si lze na místě dokonce vlastnoručně vyzkoušet.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Předplatným KT můžete udělat radost, povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay