HOMILIE: Milosrdné jednání v pravdě
Vydání: 2023/36 Přitahujte krásou evangelia, 5.9.2023
V každé formě společného života nastávají chvíle, kdy se někdo dopustí hříchu, druhému ublíží a naruší vztahy. Může se jednat o nějakou osobní urážku nebo o hřích, který je zjevný. Jak v takové situaci jednat? Na to nám odpovídají dnešní čtení.
V první řadě je třeba jednat. Špatné by bylo tvářit se, že k žádnému hříchu nedošlo, ať už by to člověk dělal z jakékoliv motivace. Tímto přehlížením hříchu bychom se dopouštěli spoluviny, protože nám Bible jasně říká, že každý je strážcem svého bratra (podle Gn 4,9) a podle prvního čtení, když se pokusíme odvracet svévolníka od cesty záhuby, zachraňujeme tím nejen jeho, ale i nás samotné.
Osmnáctá kapitola Matoušova evangelia je čtvrtou velkou Ježíšovou řečí. Týká se prožívání společenství Ježíšových učedníků a pravděpodobně nás zavádí do situace prvotní církve. Jsou to snadno zapamatovatelná pravidla, jakým způsobem postupovat v případě bratrského a sesterského napomínání… V případě, že jsem svědkem hříchu druhého, je nejprve třeba jít a říct mu to mezi čtyřma očima, že udělal něco, čím ubližuje druhým, ale zejména sám sobě. Odvaha obrátit se na svého bližního v příhodném okamžiku s jasným slovem z očí do očí nás osvobozuje od nebezpečí, že vůči němu budeme chovat ve svém srdci zášť, že proti němu budeme reptat po straně nebo o něm mluvit za jeho zády. Tehdy bychom byli v nebezpečí se považovat za někoho lepšího, než je on, budeme kritizovat třísku v oku svého bližního a přehlížet trám ve svém vlastním.
Napomenutí má být laskavé a trpělivé. Nesmíme se nad bližního povyšovat a schovávat se za klišé, že chceme jen jeho dobro. Ježíš pak odstupňovává a v případě, že si napomínaný bližní nenechá říct, je třeba si přibrat ještě dva nebo tři, aby každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků (Mt 18,18). Pokud ani tak neposlechne, má se to říct církvi, to znamená místnímu společenství. Pro nás řeholníky žijící ve společenství by takovou církví byla naše komunita, pro křesťany obecně naše farní společenství.
Navzdory všemu ale může takový bližní trvat ve svém postoji a pak má být pro křesťany „jako pohan či celník“. Má být tedy zbaven společenství, tedy exkomunikován. I to je však jiná tvář lásky. Jednak pro ochranu společenství, ale také pro dobro samotného hříšníka, který je ponechán se svým hříchem sám, aby zakusil jeho důsledky a zatoužil po návratu mezi bratry a sestry. I v tak krajním případě však má být takové jednání inspirováno milosrdenstvím. Proto Ježíš společenství předává pravomoc svazovat a rozvazovat. Stejně tak dává Ježíš společenství za úkol neomezeně odpouštět a také je povzbuzuje k modlitbě, které je zaslíbeno, že bude vyslyšená, když se dva nebo tři shromáždí v jeho jménu a budou prosit nebeského Otce.
Modlitba za chybujícího bližního, spolu s milosrdným jednáním v pravdě, je to, co má stále provázet Ježíšovy učedníky a udržovat společenství víry v pravdě a lásce.
P. ŘEHOŘ ŽÁČEK OPraem, duchovní správce farnosti Praha-Řepy
Sdílet článek na: