HOMILIE: Milosrdná láska je cestou ke spravedlnosti
Vydání: 2023/23 Rekordní Noc kostelů se Santinim, 6.6.2023
První čtení mluví do dějinné situace, která se nápadně podobá té naší. V době Ozeášově se lidé měli dobře, ale zbožnost chladla. Lidé začali mít pocit, že Boha vlastně nepotřebují. V prvním čtení zaznívá jakoby marné prorokovo volání k obrácení se, které nenachází dostatek posluchačů. V evangeliu jsou to pak překvapivě doboví kolaboranti (celníci a veřejní hříšníci), na které Ježíšovo slovo zapůsobilo. Proč to?
Zamysleme se nad Božím milosrdenstvím. Velice hlubokou úvahu nabídl papež Jan Pavel II. v encyklice Dives in misericordia (O Božím milosrdenství). V ní poukazuje na to, jak je v současném člověku vyvinut cit pro spravedlnost – jak mezi jednotlivými lidmi, tak ve společnosti, či dokonce mezi celými kulturami. Člověk se však ve svém boji za spravedlnost někdy sám stává nespravedlivým, když nechává ve svém jednání převládnout řevnivost, nenávist, nebo dokonce krutost. Jeho cílem se pak snadno stane zničit protivníka, když dá stranou morální zásady. Je známo, že platívá zásada „nejvyšší právo je nejvyšší bezpráví“. Tím se ukazuje, že při hledání spravedlnosti je třeba čerpat z duchovních sil, které jsou hlubší než ty, které nastolují pouhou spravedlnost (srov. DM 12).
Církev se cítí povinna, podle Jana Pavla II., v této dnešní době zjevovat lidem tajemství Božího milosrdenství, které se výjimečným způsobem zjevilo v osobě Ježíše Krista. Papež v dokumentu podává průřez historií celého Starého a Nového zákona, ve kterém ukazuje zásadní skutečnost: pohled na milosrdného Boha je pohledem na samotné jádro evangelia.
Ježíš (hlavně v podobenství O marnotratném synu) ukazuje na jeden důležitý rys Božího milosrdenství: to, že nikdy hříšníka neponižuje, ale vždy mu vrací důstojnost člověka, kterou člověk ve hříchu odkládá. Zde vidím také tajemství Ježíšova úspěchu u tehdejších celníků a hříšníků: On se odvážil být s nimi, jasně a pravdivě ukazoval hřích, ale nevyčítal, přijímal je jako svéprávné lidské bytosti. Byl na ně zároveň náročný: „Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,11).
Církev se považuje za vázanou Kristovými slovy „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7) k tomu, aby mezi lidmi milosrdenství uskutečňovala. Člověk má totiž přístup k milosrdné lásce Boha, k jeho milosrdenství, do té míry, do jaké se sám vnitřně proměňuje v duchu podobné lásky k bližnímu.
Křesťan je povolán k neustálému objevování a uskutečňování lásky k druhému člověku. Mírou této lásky je Kristus, to znamená láska bez míry a počítání. Setkání mezi lidmi v lásce je pak setkání ve skutečné rovnosti, a tedy i maximální spravedlnosti. Tím se stává milosrdná láska cestou k uskutečňování té nejvyšší spravedlnosti a cestou zjevování Boží tváře těm, kteří se s námi setkávají (srov. DM 13).
P. ŘEHOŘ ŽÁČEK OPraem, duchovní správce farnosti Praha-Řepy
Sdílet článek na:
