Vydání: 2019/32 Papež píše kněžím list k povzbuzení, 6.8.2019, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem

Tento starozákonní exodus, který se odehrál zcela na okraji tehdejších dějin, se stal příkladem pro další osudy Izraele v dobách útisku mocnými sousedy, kdy bylo třeba nespoléhat na vlastní síly, ale na záchranné slovo Hospodina, Boha zástupů. Jejich příklad nám umožňuje správně pochopit smysl dnešního evangelia. Jeho autor uvedl různá Ježíšova podobenství, která spojuje čekání malé křesťanské obce na Pánův příchod: ten je sice od svého nanebevstoupení přítomný, ale zato neviditelný: „Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.“ Budoucnost tedy nepatří mocným a bohatým, ale malým a nepatrným, kteří neznamenají nic, ale mají za úkol proměnit svět. V obcích, jak je vidí Lukáš, bohatí pomáhají chudým, vzájemně se podporují a posilují v důvěře v dobrotivého a milosrdného Pána, který je stále provází, posiluje a žehná jim. Jejich bedra jsou přepásána a jejich lampy stále hoří, neboť dlouhý orientální oděv by jim při chůzi i práci překážel a antické lampy se obtížně zapalovaly, proto je bylo třeba nechat stále svítit. Jedině tak budou připraveni k jakékoli činnosti, kterou jim uloží Pán.
Znázorňuje to obraz venkovského dvorce, jehož majitel je pozván na svatbu kdesi v sousedství. Vrata jsou uzavřena, ale služebníci jsou stále připraveni, aby je svému pánu při jeho návratu otevřeli. Mladá církev v tom viděla reálný příslib nového Kristova příchodu a věřící se pokládali za ty služebníky, kteří čekají na příchod svého Pána a jeho království. V době, kdy Lukáš psal „radostnou zvěst“, už bylo všem jasné, že by se viditelný Pánův příchod mohl opozdit. Někteří členové společenství si řekli: „Můj Pán hned tak nepřijde“, a podle toho se chovali. Proto bylo nutno zdůraznit, že Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějí. Od té doby uběhlo dva tisíce let a konec světa stále ještě nenastal (i když některé sekty ho čekají každý den). Při mešní oběti se modlíme: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane, Ježíši Kriste.“ Církev je přesvědčena, že Pán přichází mezi své věřící při každé eucharistické oběti a stává se jejím středem. Všechny přítomné navzájem spojuje v pevné duchovní společenství a jejich srdce naplňuje ohněm Ducha Svatého. Jde o nový způsob očekávání, které s sebou nese vnitřní zkušenost Kristova příchodu: On sám se přepáše a své služebníky sytí svým tělem a svou krví.