Vydání: 2023/12 Na cestě ke křtu, 21.3.2023

Tématem páté neděle postní jsou „poslední věci“ člověka. Tedy ne ve smyslu důležitosti, naopak, ve smyslu konečného cíle. Nic menšího než vzkříšení z mrtvých. V tomto směru je vrcholem druhé čtení, v němž svatý Pavel mluví o slavném zmrtvýchvstání Kristově a následně našem. V textu je řeč i o Duchu Svatém, který je prezentován jako nástroj vzkříšení v případě, že v člověku přebýval už před smrtí. Pavel pronáší radikální tvrzení: „Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho.“ Všechny svátosti mají co do činění s Duchem Svatým, ve všech k nám přichází, ale možná je toto dobrá příležitost připomenout si zvláštní účinek svátosti biřmování v tomto ohledu. Pokud ji někdo nepřijal jako konvertita při křtu nebo jako mladý člověk, může ji přijmout i ve vyšším věku, není třeba se stydět. Doporučuje se dokonce přijmout ji eventuálně třeba i na smrtelném loži ve zkráceném obřadu.
Ale zpět k tématu vzkříšení. První čtení a evangelium přinášejí dva předobrazy vzkříšení Ježíšova a našeho budoucího: obnovení národa po období vyhnanství a vzkříšení Lazara Ježíšem, k němuž došlo krátce před Ježíšovým zatčením. Vzhledem k času mezi Lazarovou smrtí a vzkříšením se jedná o výrazné prokázání Ježíšovy (božské) moci nad životem a smrtí. Samozřejmě, kdyby toto mělo být maximum, které bychom mohli očekávat, zklamání by bylo na místě. Naštěstí to maximum není. Přesto zůstává Lazarovo dočasné pozemské vzkříšení nejen krásným znamením, ale i smysluplným činem. I menší vezdejší vzkříšení mají svůj význam. Nezabíjíme příliš náš čas, nějaký náš vztah, svoji naději? Neleží v hrobě naše láska nebo víra? Není na čase zavolat na pomoc Ježíše, který umí nejen uzdravovat, ale i křísit? Lazarovým sestrám Ježíš způsobil velkou radost, to také není maličkost. Jak moc se z pokračování života na tomto světě radoval sám Lazar, nevíme. Můžeme ovšem předpokládat, že byl rád přinejmenším tomu, že může ještě něco dohnat a připravit se na onen svět lépe. Možná si tehdy jasněji uvědomil, co „tam nahoře“ býval neměl nebo naopak měl dělat. A není třeba spánek jakýmsi pomyslným hrobem, říší stínů? Kde je koneckonců jistota, že se ráno probudíme? Probouzení se je tak obvyklé a vědecky zřejmě zčásti vysvětlitelné, že bychom ho za zázračné vzkříšení neoznačili. Zvláště pokud je časté až moc. Přesto, není možno každý nový den považovat také za malé lazarovské vzkříšení, díky němuž dostáváme ještě další šanci zvýšit pravděpodobnost a slávu onoho velkého věčného? Jak jsme ji využili včera a jak ji využijeme zítra – pokud nám bude zítřek dopřán?