Vydání: 2019/3 Panamské Jezulátko přivítalo Čechy, 15.1.2019

Komu by nebyl blízký obraz hostiny! Společné stolování s rodinou a přáteli patří k našemu životu stejně jako správně zvolené koření, jež je korunou každého dobrého pokrmu. Je-li její příprava společným dílem, pak dává dostatek příležitostí k tomu, aby i ta nejpečlivější hospodyňka nakonec v sobě našla Marii a načerpala povzbuzení z radosti, na které se přípravou podílela. Správná hostina i pravý lidský život mají mít přece i stejnou pointu – radost z radosti druhých. Ježíš byl společně se svými učedníky pozván na svatbu. Lásce přece dobře rozuměl – i té lidské, přirozeně krásné a ušlechtilé, a přesto křehké, jakou může láska mezi milujícími lidmi být, protože láska je vždy z Boha. Janovo evangelium při líčení této události šetří slovy, a přesto máme před očima barvitý výjev, který se musí do naší mysli pevně otisknout.
Zorganizovat velkou rodinnou či společenskou událost nebylo v žádné době jednoduché. Nic, čemu se dá předejít, by přece nemělo narušit průběh takové oslavy. A přesto se takové zádrhely stále stávají, coby vady na kráse jinak zdařilého průběhu oslav. Projevuje-li se láska, pak nejvíce i v sebemenším detailu, jak koneckonců vidíme v kráse stvoření, jež pro nás dobrý Bůh připravil. Pokazit by ji mohla i nepatrná drobnost, natožpak trapas, jako když na svatbě dojde víno! S láskou však jde vždycky ruku v ruce i takt, jemnost a pozornost – i k té nejmenší drobnosti. Letmá poznámka Matky Boží umožnila, aby svatební hosté prostřednictvím Ježíše doslova hmatatelně pocítili velikost Božího požehnání. Bez proslovů, bez patetických gest a bez touhy poutat pozornost na sebe.
Události Ježíšovy účasti na svatbě v galilejské Káně jsou velkou školou kultivovaného lidského taktu a zároveň srozumitelným svědectvím toho, do jak malých podrobností zákrutů naší duše je nám Bůh schopen porozumět. Vedou nás i k nezbytné velkorysosti, kterou by se mělo vyznačovat veškeré křesťanovo jednání, protože si nás Bůh nestvořil k malosti a přízemnosti, ale abychom prožili – a to doslova – „velký život“, který nemá konce, protože právě taková je Boží láska, k níž nás zve, a takové je i jeho milosrdenství. Bez konce a bez omezení.
Ježíšovo velkorysé proměnění šesti ohromných džbánů vody určených k očišťování v chutné víno by mělo vést každého – a zvláště kněze – k tomu, aby se nebál být štědrý v milostech požehnání, které jeho služba světu nabízí. Ježíš se tu rozhodně „nedržel při zemi“ – jak by také mohl, když patří nebi? Ježíšovo gesto lásky na svatbě v Káni by mělo inspirovat především kněze, aby si byli vědomi, jak jsou obdarovaní. Žádné zásluhy nemají, vše dostali zdarma. Nadto když mají dávat, nedávají z vlastního – vždy jsou jen prostředníky či správci. Smí si tedy dovolit být velkorysí. Více než kdy jindy potřebujeme biskupy a kněze s velkým srdcem. Muže víry a lásky, plně lidské a zralé, se zájmem o člověka, s taktem a pozorností i k tomu nejmenšímu detailu v životě lidí. Muže skutečně „velkého světa“, protože právě takový svět mají lidem, toužícím po lásce, zvěstovat.