HOMILIE: Křesťanství není boj mezi tělem a duchem
Vydání: 2023/26-27 Co hlásají velehradské zvony, 27.6.2023
Má-li nedělní homilie přinést duchovní vzpruhu a útěchu zároveň, pak – jak vám sdělí všichni významní kazatelé – musí mít „hlavu a patu“ a podnětů k zamyšlení maximálně tři.
Je to pro nedělního vykladatele Písma velká výhoda. Vždy se o nedělích nabízejí tři biblická čtení, tedy hned tři inspirace pro povzbuzení duše každého posluchače, avšak i pro každého kazatele. Je tomu opravdu tak, že nejprve on Boží slovo přijímá, rozvažuje o něm v srdci, medituje jej a hledá inteligentní komentář, aby aktuálně zapadlo do dané situace bohoslužebného shromáždění. Bez patosu, upřímně a skromně, tedy pravdivě.
Starozákonní prorok Zachariáš musel především sám být vnitřně přesvědčen o tom, že nikoliv válečné vozy, bitevní luky a jiné zbraně přinesou pokoj a bezpečí pro všechny slabé a napospas vydané „siónské dcery“, myšleno ty bezbranné, ale Hospodinem milované lidské bytosti. Tvůrcem pokoje, záchrany a bezpečné životní jistoty se může stát jedině ten, kdo téměř směšně si vyjíždí na oslátku, avšak cestou, kterou určuje Bůh. Ano, takový člověk je druhým k smíchu, ne však Bohu.
Křesťanský životní styl a samotné křesťanské přesvědčení není bojem mezi tělem a duchem. V žádném případě tu nemůže být střet mezi materiálním a spirituálním vybavením člověka, Božího dítěte. Obojí v této výbavě je Božím darem. Zásadní však je chápání lidského těla a vůbec všeho toho, co je s hmotnými hodnotami spjato. Záludnosti těla, o kterých se sv. Pavel zmiňuje, existují. Navíc se k nim připojují i tělesná pokušení a chamtivost smyslnosti. Toto všechno je v nás, lidech, přítomno. Nejsou to ovšem ozdoby lidské schránky člověka, ale skutečnosti, se kterými má každý jednotlivec bojovat. Rychle a snadno se bojuje proti jiným, ale bojovat se sebou samým, proti svým vlastním tělesným nákazám, je obtížné a málo vyhledávané. Zde je důležité místo pro schopnosti lidského ducha, nezastupitelnosti lidské duše. Proto sv. Pavel nevybízí k boji duše proti tělu, ale k ne zcela snadnému propojení a harmonizaci obojího v nás.
Ježíšův blízký vztah k maličkým a nepatrným nemůžeme vnímat jako jakýsi truc a odpor k moudrým a chytrým. Kéž by právě takových bylo na světě mnohem více! Kristus dodává důležitou poznámku: ten, kdo je obtížen a lopotí se mnohdy náročnou každodenností péče o druhé, je pochopitelně unaven. Nestane se chytrým a moudrým na povel, zvláště ve vyhraněných životních okolnostech služby ve prospěch svých bližních. Stane se jím, když uskuteční doslova bláhovost: vezme ještě navíc jho Ježíšovo. To netlačí a netíží, jak potvrzuje Kristus. Z jednoho prostého důvodu: s přijetím Ježíšova jha jde ruku v ruce osvojení si Mistrovy tichosti a pokory srdce. To dává odpočinek a hluboký niterný klid. Jen nemoudrý a zaostalý člověk by se ve své domýšlivosti odmítal nechat Kristem poučit a jeho netížícím břemenem
by pohrdl.
JAN BAXANT, litoměřický biskup
