Homilie: Křesťan je člověkem rozlišování
Vydání: 2018/25 V kroji za svatým Antonínem, 19.6.2018
V Ain Karim se koná slavnost obřízky. Všichni jednají podle Tóry, Mojžíšova zákona, jak jej zachovává tradice. Ale toto dítě není dítětem pro starou tradici. Toto dítě se má stát prorokem Nejvyššího. Není naplněním zbožného toužebného přání Zachariáše a Alžběty, není jen vymodleným dítětem, nýbrž vyvoleným Jahveho, který jedná, když se naplnil čas spásy.
„Chlapec rostl a jeho duch sílil. Přebýval na pustých místech…“ Za tak prostým konstatováním se skrývá možná bolestná skutečnost, že Alžběta a Zachariáš byli staří a brzy zemřeli. A také proto Jan dospívá v poušti a jeho ducha naplňuje Duch Svatý. „Nechat se proniknout Duchem neznamená ztratit sama sebe, ale najít se ve svém vlastním povolání, které nemůže dát nikdo jiný než sám Duch. Každé skutečné povolání je proto duchovní. Neplatí to pouze pro kněze, řeholníky a řeholnice, ale pro každého křesťana a každou křesťanku. Každý pokřtěný člověk je povolán připravovat Hospodinu cestu v tomto světě.“ (P. Richard Čemus SJ)
V jednom příběhu se vypráví: „Když chlapec ještě seděl doma, dokázal vyprávět o světě mnoha chytrými slovy. Když se vydal na cestu a přišel k první křižovatce, musel opustit první možnost, protože nikdo nemůže jít zároveň po dvou cestách. A postupně musel zanechat mnoho dalších možných cest nalevo i napravo. Jeho slov bylo najednou méně a byla skromnější. Tak stoupal vzhůru. Když už jako muž přišel na vrchol hory, poznal, že údolí a cesty, které minul, leží pod ním jako terasy. V oproštěnosti a umenšování stoupal vzhůru celý život.“
Jan Křtitel se také musel rozhodnout pro cestu života. Nechal v pustině vytrysknout lásku k pravdě. To mu dalo vyrůst k velikosti, v níž se tento divoký muž a poslední prorok nechává naplňovat „nespoutaným Bohem“ a zároveň vyznává: „Já nejsem Mesiáš, po mně přichází ten, jemuž nejsem hoden rozvázat řemínky u opánků.“
Papež František, když kázal o Janu Křtiteli, řekl: „Smyslem Janova života je ukazovat Jiného. (…) Jan se mohl dělat důležitým, mohl říci něco o sobě. Ale cítil, že je jenom hlasem, nikoli Slovem. Takové je Janovo tajemství. Proč je Jan svatým? Protože si nikdy, nikdy nepřivlastnil pravdu. Nechtěl se stát ideologem. Byl člověkem, který zapřel sám sebe, aby vyšlo najevo Slovo. (…) Církev existuje, aby hlásala a byla hlasem Slova, svého Ženicha, který je Slovem. My jako církev můžeme dnes prosit o milost, abychom se nestali ideologizovanou církví. (…) Křesťan musí umět rozlišovat, musí vědět, jak rozlišit pravdu od toho, co se pravdou zdá, ale není jí. Být člověkem rozlišování. A křesťan musí být člověkem, který se umí snižovat, aby Pán rostl v srdci a v duši druhých.“ K tomu lze dodat jen: AMEN!
P. VÍT ZATLOUKAL
Sdílet článek na:
