Homilie: Když nás Duch Svatý „zatahá za šos“
Vydání: 2017/29 Loučení v Kolíně nad Rýnem, 18.7.2017, Autor: Stanislav Přibyl
Každý člověk potřebuje kontakt s něčím, co ho převyšuje. Jsme nespokojeni s tím, co máme. Není to jen nevděk, ale projev žíznivého ducha. My křesťané víme, že tuto žízeň může uhasit ten, který je dárcem života a stvořitelem světa – Bůh. Obracet se k němu a na něj nazýváme modlitbou.
Často jsme při modlitbě bezradní. Jakmile začneme, dere se nám na mysl všechno možné, jen ne pohled na Pána Boha. Prosíme, když nám teče do bot, už méně děkujeme, když jsme byli obdarováni, a ještě méně si dáváme dostaveníčko s Bohem v jakémsi mezidobí, když nás zrovna nic nepálí. Druhé čtení z listu svatého Pavla Římanům nám přináší nový výhled na modlitbu: Nevíme, oč se máme modlit, ale Duch Svatý se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a tak je modlitba ve shodě s Boží vůlí.
Co jsou to ty „nevyjádřitelné vzdechy“? Pokud bychom toto tajemství dokázali odhalit, odkryli bychom samotné jádro modlitby. Duch, který se modlí v nás, je tímtéž Duchem, který zjevuje život modlitby v Písmu svatém. Mohli bychom se zamýšlet nad tím, jak se modlily velké postavy Starého zákona, jako Abrahám, Mojžíš či Eliáš, pojďme však rovnou do Nového zákona a podívejme se, jak se modlil Ježíš, protože to je způsob, jakým se máme modlit i my křesťané.
Ježíš začínal všechny své modlitby vzýváním Otce. Bylo to skutečně za všech okolností: ať zaplesal v Duchu Svatém nebo ať se potil krví v Getsemanské zahradě. I jeho poslední slova začínají stejně: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha.“ Nemůžeme zde nevzpomenout slov apoštola Pavla: „Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat: Abba, Otče!“ (Řím 8,15) Nazývat Boha Otcem tedy není opovážlivost, ale výsada a dar Ducha. Jsme u jádra křesťanské modlitby. Ostatně, tak nás to naučil sám Ježíš, který vyslyšel prosbu svých učedníků, a odkázal nám modlitbu: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Na nebesích je někdo velmi vzdálený, převyšující, veliký, přesahující, k němuž vzhlížíme s úctou. My ho ale můžeme oslovovat Otče! V tomto jediném slově se Bůh sklání k nám lidem.
Možná se takto modlíme, a přesto se někdy cítíme, jako bychom křičeli do prázdna. A zvláště v tomto okamžiku se s námi, za nás a v nás modlí Duch Svatý. Je to, jako bychom byli hluší, kolem nás nám aplaudovali, a my nereagovali. Tehdy nás Duch Svatý „zatahá za šos“, abychom si všimli, že Bůh k nám mluví, má o nás zájem a je nám blízko.
Modlitba není ničím vzdáleným. Je tomu asi tak, jako když nám někdo citlivý řekne, že už nemusíme chodit pro vodu daleko, protože přímo pod námi je pramen. Stačí vykopat studnu. Není třeba chodit daleko, abychom se naučili modlit, je potřeba objevit v sobě pramen živé vody. Ten nám byl dán při křtu. Jen musíme osvobodit své srdce od bahna hříchu, prachu nevšímavosti a suti překotné aktivity.
Mnozí mohou dosvědčit, že se jim změnil život, když se začali modlit. Já mám stejnou zkušenost. Nechme tedy v sobě působit Božího Ducha a otevřme mu své srdce!
P. Stanislav Přibyl CSsR
Sdílet článek na:
