HOMILIE: Jsme jedna rodina milovaných dětí Božích

Vydání: 2020/44 Biskupové: Nebojte se!, 27.10.2020

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem při svém kněžském svěcení ležel v prostraci tváří k zemi a katedrálou zněl zpěv litanie ke všem svatým: „Svatá Maria, … svatý Jene Křtiteli, … svatý Josefe, … orodujte za nás.“ Vzduch byl téměř hmatatelně prosycen přítomností tohoto početného a neviditelného zástupu svědků víry. Víc než kdy předtím jsem si uvědomil hloubku a útěšnost onoho tajemství naší víry, jímž je „společenství svatých“. Věděl jsem, že jsou zde, po mém boku, moji otcové a matky, bratři a sestry, jedním slovem: moji vzácní přátelé v nebi. Společně s mnoha vzájemně se proplétajícími hlasy radostně chválili Beránka, který je svou krví vykoupil. A plni naděje se přimlouvali za to přerostlé nedochůdče na zemi, chvějící se strachem, které už je svaté, protože se ve křtu stalo dítětem Božím, ale stále ještě svaté není, protože má zoufale dlouhé vedení, co se Božích věcí týče.

Každý z nich byl za svého pozemského života jiný, jedinečný a dokázal uskutečnit svou originální podobu svatosti. Jedni žili životem obyčejným a skrytým, jména druhých si zase už po staletí připomíná celý svět. Někteří byli stydliví introverti, jiní halasní vůdci celých národů. Mnozí z nich svým blízkým někdy pěkně lezli na nervy – jako vy nebo já. Přes svou odlišnost měli ale jedno společné: všichni měli ducha chudých, protože se Bohem nechali milovat. Byli obdařeni srdcem tichým a čistým, schopným objevit v druhých pravou krásu. Dokázali se k nim sklonit v prostých gestech milosrdenství a znovu je pozvednout k pravé důstojnosti členů široké lidské rodiny. Stáli pevně nohama na zemi a žíznili po nebi. Hledali ve všem, co konali, Boží tvář, a když se zatoulali, nechali se Bohem nalézt.

Když stojím u oltáře, připomínám si, že jsou zde se mnou. Nebe a země se políbily, věčnost se prolomila do času. Jsme jedna rodina vykoupených a milovaných dětí Božích, jako bychom spolu slavili jedinou liturgii. Modlitby svatých podpírají mé paže. Jejich přímluvami je protkán osobní příběh každého z nás i celá široká osnova dějin.

Toužím, až jednou zemřu, pohlédnout jim do tváře. S upřímnou vděčností poděkovat. Zjistit, jakou barvu mají oči Mariiny. Poplácat Josefa po rameni. Pozdravit všechny ty francouzské karmelitky, které tajně miluju, protože jsou tak krásné a protože se nikdy za mne nepřestaly modlit. A zajdu na kus řeči za apoštolem Janem, za Augustinem, Tomášem Akvinským a Karlem Boromejským. A všech se zeptám, jak to doopravdy bylo. A jaké je to teď. Těším se. Moc se těším. A vy?

P. KAREL SKOČOVSKÝ, kaplan ze Zábřehu

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 4 18. – 24. ledna 2022

Kolik lidí se hlásí k víře

Statistický úřad zveřejnil výsledky loňského sčítání lidu, které se poprvé konalo elektronicky. Ke katolické církvi se v něm přihlásilo 741 tisíc lidí.

celý článek


Pozvání k práci na sobě

Se začátkem nového roku jsme slyšeli řadu přání: štěstí, zdraví, Božího požehnání. A také spokojenosti. Co to vlastně je a odkud se bere? A můžeme být spokojení…

celý článek


Tableta nestačí, blízkost je lék

Naše populace stárne, schopnost mezigeneračního soužití a dialogu ale často pokulhává. Ke společnému kráčení napříč generacemi pravidelně vyzývá i papež František.…

celý článek


Lekce duchovní i praktické

„Chceme se vzít“ – s tímto sdělením zaklepe na dveře far každý rok zhruba pět tisíc párů. Tvoří asi 10 % všech, kteří v daném roce vstupují do svazku manželského.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay