HOMILIE: Jsme hvězdy na nebi a květiny na louce

Vydání: 2020/46 Na Bílou horu pro smíření, 10.11.2020

Nikdo na světě nemá takový úsměv jako moje malá neteř Stelinka. Je jí pět. Má Downův syndrom. Extra chromozom navíc. A s ním dostala extra porci radosti.

Stelinka žije naplno v přítomném okamžiku. Co naplno – na sto deset procent! Z obyčejných maličkostí dokáže udělat oslavu. Když táta přinese z obchodu nákup, má z toho doslova Vánoce. Vytahuje z tašky jednu věc po druhé a s nefalšovaným nadšením volá: „Jééé, mrkev! Jééé, salát!“ Jako by právě dorazila zásilka z Nové Kaledonie. Takovou radost měl snad naposledy Hospodin při stvoření světa, když na své dílo zálibně pohleděl a viděl, že je to dobré: „Jééé, žirafa kordofanská! Jééé, mokrýš střídavolistý!“

Stelinka má obrovský cit pro druhé a moc jí na nich záleží. Jednou její asistentce nebylo dobře. Stelinka to svým šestým smyslem vytušila a celé dopoledne se od ní nehnula na krok a hladila ji. Chtěla ji utěšit. Kdo se staral o koho? Kdo koho učil?

Sedím venku, ve tmě, a přemýšlím o Stelince a mnoha malých i velkých človíčcích, jako je ona. Jak je to s těmi talenty a dary. Sám mám dva doktoráty – a trochu se za to stydím. Protože si nejsem jistý, jestli dokážu druhým přinést za týden tolik radosti jako moje malá neteř za jediný den. To já jsem „jinak obdarovaný“ a ve škole soucitu s druhými jsem věčný začátečník. Kolik blízkých příležitostí k milosti jsem nevyužil! Kolik svých darů nechal ležet ladem…

Se zatajeným dechem se dívám na nebe poseté hvězdami. Je tam totiž velkými písmeny, aby to přečetl i slepý, napsaná odpověď na mou otázku, jak to s těmi hřivnami je: „Každá hvězdička svítí, jak umí.“ Jsou hvězdy malé a velké, blízké a vzdálené. Některé svítí krátce, jiné tak dlouho, až to překračuje meze naší fantazie. Každá z nich má jinou barvu. A září ze všech sil.

Ty hvězdy jsme my. Máme mnohé dary. O některých víme. Některé teprve objevíme. Nikdo nebyl ošizen. Ale především jsme (a máme se den za dnem stále více stávat) darem pro druhé. Kéž bychom svítili! Kéž bychom z toho, co jsme přijali, velkoryse a beze strachu rozdávali druhým! Kéž bychom dokázali každý večer v tichu pokleknout a s radostí poděkovat Dárci za hřivny, za život, za dobrou ženu, manžela či přítele…

Jsme hvězdy na nebi, květiny na louce. A nebeský Pastýř a Zahradník zná každou z nich jménem.

P. KAREL SKOČOVSKÝ, kaplan ze Zábřehu

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 5 31. ledna – 6. února 2023

Co popřát novému prezidentovi

Ke gratulacím nově zvolenému prezidentovi ČR Petru Pavlovi se připojují i představitelé církve. „Nevidím vítězné ani poražené voliče. Vidím, že v této volbě vyhrály…

celý článek


Není čas naříkat, ale rozhlížet se

Co je církev? Říkáme, že je Kristovo Tělo – a já věřím, že Bůh jej v tomto světě nenechá zaniknout. Dosud se totiž církev dostala i přes sebevětší krize a byla…

celý článek


Proč nás volby rozdělily a co s tím

Důležitý problém kolem prezidentských voleb je „polarizace společnosti“, tedy to, že se lidé o kandidátech a jejich názorech často hádali a někdy i rozkmotřili. A…

celý článek


A stíháš dělat ještě něco?

S narozením prvního potomka si maminky začnou klást otázky: Neztratím se v nekonečném kolotoči krmení, přebalování a péče o domácnost? A kde najdu čas pro sebe, manžela, Boha?

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay