Vydání: 2016/24 Noc kostelů v tramvaji i při lití zvonu, 10.6.2016, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem

Může se to stát i nám: ani my nevidíme do srdce druhého člověka a nevíme, jaké procesy se odehrávají v jeho nitru; možná, že také touží po polepšení a odpuštění vin jako ona žena z ulice. Farizej není pravdivé sebereflexe schopen, ale je přesvědčen o své dokonalosti, dodržuje přece všechny zákony a je na to náležitě pyšný; jde o zvláštní druh slepoty, která vidí pouze vnějšek. Patří mezi zdánlivě zdravé, kteří jsou ve skutečnosti vážně nemocní. Žena, která se vnutila do spořádané společnosti, si navzdory všemu zachovala dobré srdce. Toužila po lásce, ale dostala se do slepé uličky. Je si vědoma své hříšnosti, neobhajuje se, ale prosí o odpuštění. Guardini o ní napsal: „Tato hříšnice byla snad jednou z mála těch, kteří opravdu uvěřili.“ Vůbec nedbá, že ji společnost odmítá: ovládá ji poznání velikosti vlastních vin, ale věří, že ten, kdo poprosí Ježíše o odpuštění, dostane novou možnost začít nový, lepší život, který jí dovolí zapomenout na minulost a přijmout Hospodinovu nekonečnou lásku. V tom spočívá její velikost: pláče sama nad sebou a hluboce se sklání před Ježíšem, do jehož milosrdenství vkládá samu sebe. Od lidí nemůže očekávat nic jiného než pohoršlivé pohledy a odsouzení, jedinou nadějí je tento podivuhodný a přitom láskyplný Kazatel. Je v tom poučení i pro nás: čím víc v něho věříme, tím méně myslíme na sebe a na své slabosti a dostáváme dar vnitřního pokoje srdce. Silván z Athosu dodává: „Mnozí si myslí, že hodně hřešili. Ale zapomínají, že všechny hříchy jsou jako kapka v moři.“
Takže proti sobě stojí farizej Šimon, který o sobě tvrdí, že je bez hříchu, a veřejná hříšnice, která si je na rozdíl od něho hluboce vědoma svých vin, jež ji vyloučily z domněle slušné společnosti. A mezi nimi je Ježíš, jediný Spravedlivý, který vidí každému do srdce, zná všechny myšlenky a činy a trpělivě čeká, až člověk poklekne u jeho nohou a pokorně poprosí o odpuštění. Jeho pohled není ničím zastřen, proto je připraven každého s láskou přijmout a říci: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ Pak už neplatí nic z minulosti, ale to, k čemu nás vede naše víra v odpouštějící a posilující Boží milosrdenství. Potvrzují to i slova kardinála Journeta: „Je pravda, že nám s postupem let Bůh dopřává, abychom svou hříšnost a ubohost bytostí a věcí viděli vyrovnaněji, a zejména abychom měli stále hlubší, stále absolutnější důvěru v jeho bezměrnou lásku.“