HOMILIE: Ježíš nám ukáže, co naše duše potřebuje
Vydání: 2020/11 Sedm let nástupcem sv. Petra, 10.3.2020
Jak vnímáme postní dobu? Když máme žízeň, stačí nám jen si vzpomenout na vodu, když ji máme na dosah ruky? Jistě ne. Pokud jsme ochabli v počáteční horlivosti Popeleční středy po duchovním růstu, je třeba znovu se nadechnout k další cestě k velikonoční obnově křestního vyznání. Povzbuzením nám může být dnešní rozhovor Ježíše se samařskou ženou. Můžeme počítat s jeho úctou ke každému člověku, ale musíme být také připraveni, že nám ukáže, co vlastně naše duše potřebuje.
Ježíš musel být opravdu hodně unavený, když evangelium říká, že „se posadil tak, jak byl“. A přece neztratil zájem o druhé a hlad a únava byly překonány vnitřním štěstím z plnění vůle Otce, jak prozradil apoštolům: „Můj pokrm je činit vůli mého Otce.“ Ježíš mluví s tou ženou bez pohrdání, ačkoli velmi dobře ví, jaký byl její dosavadní život. Pravděpodobně šla pro vodu za poledního parna proto, že se nechtěla s nikým potkat, neboť jí lidé pohrdali. Ježíš překračuje všechny lidské předsudky: nadřazenost muže nad ženou, Žida nad Samaritánem, spravedlivého nad hříšníkem.
Svým oslovením ji vede od žízně těla k tomu, aby si uvědomila žízeň své duše. Vede ji až k nejbolavějšímu místu v její duši s šetrností dobrého lékaře. Ukazuje jí, že její chyba není v tom, že hledá štěstí, ale že je nehledá v Bohu – nic jiného a nikdo jiný neukojí žízeň duše! Ježíš jí přinesl spásu. A ona se od té chvíle stává apoštolkou druhých. Takové plody přineslo to překonání únavy!
Ona žena připomíná velmi věrně i dnešního člověka, který už rozkopal všechny meze přikázání a hledá tam někde živou vodu, člověka uštvaného starostmi o vlastní pohodlí a úzkostí, aby je neztratil. Také pro naši dobu platí, že jídlem a pitím a všemi ostatními požitky těla se hlad a žízeň duše neukojí. Živá voda, kterou nabízí Ježíš, je víra, jež dává vztah k Otci – žít v duchu a v pravdě, poslouchat Boha jako děti Otce. To je náš přínos lidem kolem nás v jejich hledání a utváření nové společnosti.
Jediným rozhovorem dokázal Ježíš vrátit sebeúctu a dát smysl životu samařské ženě unavené neuspořádaným životem i každodenními povinnostmi a těžkostmi a napojit její duši živou vodou. Otevřel její nitro víře. Na každého z nás čeká Ježíš na některém místě, u studny, která sama o sobě nemůže odstranit žízeň naší duše, aby i nám znovu otevřel pramen živé vody a vrátil naší víře svěžest první lásky. Uděláme si pro něj čas?
MONS. JIŘÍ MIKULÁŠEK
