HOMILIE: Jednoduchá odpověď
Vydání: 2023/5 Co popřát novému prezidentovi, 31.1.2023
Při pohledu na rozbouřenou politickou a společenskou scénu těchto dnů se mnoho lidí jakoby vyděšeně ptá, co budeme dělat, kdo nás zachrání? Jsou-li pak tito lidé i věřící, snaží se různými náboženskými úkony, modlitbami, půsty, či dokonce rituálními oběťmi svolávat slitování svých bohů a zahánějí hněvy démonů. I my křesťané pochopitelně přitahujeme tyto nábožné povahy, a tak ti, kteří se považují za křesťany, se často ptají – buď napřímo, nebo přes církevní autority – samotného Ježíše Krista: Jak to budeš, Spasiteli, řešit? Jak ochráníš své věrné? Zachráníš lidstvo od apokalyptické zkázy?
Jeho odpověď pochopitelně existuje již od počátku. Otázkou však je, jestli ji chtějí tazatelé opravdu slyšet! Je to totiž odpověď paradoxní, až pohoršlivě jednoduchá, v podstatě nenáboženská: Buď každý z vás světlem naděje a dobrého života skrze a) postoje víry v dobro, b) důvěry v to, že na problém života nejste osamoceni a c) lásky, která buď vaší humanistickou praxí. Ježíš to říkal opakovaně a osobně se mi nejvíce líbí odpověď z Janovy evangelijní verze: „Kdo vidí mne (mé jednání), vidí Otce!“ Tak nějak to říká i dnes čtený Izajáš a mnozí jemu podobní napříč dějinami: Lámej chléb hladovému, popřej pohostinství všem, od tehdejších Syřanů až po dnešní Ukrajince, zkrátka všem, kterým někdo ve své zlobě rozbil střechu nad hlavou, oblékej nahého atd.
Pavel k tomu jakoby připíše, že jádro pravého křesťanství není žádná „velká moudrost“, nýbrž víra v moc Boží lásky – viz tolik oblíbená „velepíseň lásky“ ve 13. kapitole listu, který tuto neděli čteme. Nic víc, ale také nic míň! Jakkoliv je to „jednoduché“, je to zároveň „totální“, protože se zde vyžaduje radikalita. Bezbožně-zbožný ateista Ludvík Feuerbach k tomu na počátku moderny dodává, že prozrazeným tajemstvím všech teologií je antropologie. Jestliže si člověk bere do úst božská témata, prozrazuje tím o sobě, jak sám formuluje své lidství. Jednoduše řečeno: Starej se, člověče, o člověka a zažiješ ono božské ne někde „tam a pak“, ale „zde a tady“, ve svém aktuálně žitém, smrtelném lidství!
Moderně žité křesťanství tedy může bez nebezpečí nějaké ztráty podstaty své víry říci: Pokud existuje pro svět a člověka nějaký Celek (Bůh), pak do světa lidí „proniká“ přes člověka. My křesťané tomu říkáme tajemství vtělení, a proto je „náš“ Bůh zároveň vždy i pravý člověk. Bůh tedy neměl, nemá a nebude mít pro záchranu světa a lidí v něm jiné ruce nežli ruce člověka – od Mesiáše (Krista) Ježíše až po posledního z těch, kteří chtějí být „Ježíšem dneška“. To je to, co „svítí lidem“, jakmile vidí „naše dobré skutky“, jak to čteme v závěru dnešního evangelia. Bohu díky za to!
P. MICHAL PODZIMEK, studentský kaplan v Liberci
