Vydání: 2023/14 Společné Velikonoce, 4.4.2023

Marie Magdalská šla k Ježíšovu hrobu časně zrána, ještě za tmy. V Janově evangeliu sehrává důležitou roli kontrast mezi světlem a tmou, hříchem a odpuštěním, smrtí a vzkříšením. Přirozený jev svítání, tedy odcházející noc a přicházející denní světlo, umocňuje a dokresluje vnitřní zakoušení radosti ze vzkříšeného Krista, které je postupné. O něco později pak Marie předkládá učedníkům: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Můžeme zde vnímat poslání každého člověka, který den za dnem proniká do tajemství Kristova života a stává se tak „očitým“ svědkem vykoupení člověka.
Není to jen soukromá událost, ale má přesah ke zvěstování, které člověka nenechává bez odezvy. Petr a Jan se sami chtějí přesvědčit o tom, co jim Marie říká, a proto bez prodlení utíkají ke hrobu. Oba běží současně, ale Jan je rychlejší. Mohlo by to mít jistě přirozené vysvětlení, že Jan byl mladší a hbitější. Můžeme v tom však vidět i rovinu ducha, protože Jan, podle svědectví evangelia, předbíhal ostatní apoštoly hloubkou vnímání Ježíše, což jistě způsobilo, že hnán touto touhou byl rychlejší. Avšak respektuje prvenství Petra, který byl vyznáním u Cesareje Filipovy označen za prvního z apoštolů. Proto čeká, až vejde do hrobky Petr, jako první svědek Kristova vzkříšení. Od samého prvopočátku je tak patrný řád, který je odrazem Božího řádu. Intuice víry předbíhá, ale také vždy čeká na celou církev. Zjevení nikdy nepodléhá soukromému výkladu, ale je svěřeno těm, kteří jsou k tomu Bohem pověřeni, aby nenastal chaos.
Další rovinu, kterou zde můžeme vnímat, je proměna učedníků. „Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.“ Dotýkáme se tu problematiky oběti, jejíž přijetí souvisí se změnou tmy ve světlo, slepoty v prohlédnutí a která je předpokladem vztahů. Rozlišujeme oběť částečnou a úplnou. Částečná sleduje většinou pouze cíl pozemský, úplná je ta, která sleduje poslední cíl, kterým je plné společenství s Bohem. Všechno, co konáme, máme konat pro Pána a ve spojení s ním, i když častokrát jde o službu či oběť bližnímu. To, co zabraňovalo učedníkům (i nám) pochopit smrt Krista na kříži, mohlo být, že neviděli smysl jeho oběti. Chápali sice, že je důležité přinášet oběť, protože bez ní se od doby prvotního hříchu nemůžeme obejít, ale bylo složité pochopit, že je možné jít za horizont smrti. Není divu, vždyť do té doby neznali skutečnost, že by někdo mohl vlastní silou vstát z mrtvých.
Tak Kristus otevírá nový věk, ve kterém nás vrací do plnosti. Dává smysl oběti, která, když je konaná ve spojení se Zmrtvýchvstalým, je sice spojená s umíráním sobě samému, ale nakonec vyvrcholí ve věčný život.