Homilie: Hned mu o ní pověděli
Vydání: 2018/5 Biskupská posila v Praze, 30.1.2018
Řekli bychom: dobré „farní“ společenství, když Ježíši pověděli o nemocné. Šimonova tchyně leží v horečce. Starost o nemocné je součástí Ježíšova života. Doprovázejí ho přátelé: Jakub a Jan. Co prožívají Petr a Ondřej, když Pán vstupuje do jejich obydlí? Ježíš jedná osobně: uchopí ji fyzicky za ruku, pevně se jí dotkne. Někomu stačí Ježíšovo uzdravení na dálku, jiný naopak vyžaduje stisknutí. Jako každý z nás má specifický obtisk Trojice v srdci, tak i každý byl stvořen s odlišnou spiritualitou, a proto i způsob Ježíšova vyhojení je každému šitý na míru.
Mnoho nemocných, rozličné choroby: cožpak nejsme ve stejné situaci? Také zlí duchové se ozývají. Zlo není zakalkulováno jako vzpruha či podnět životodárných procesů, ale jednoduše je neomluvitelné. Tyto úvahy pro někoho snad rozhoupají pokus nazvat takové biblické sdělení metaforou, ale lidské srdce dobře ví, že „fujtajblíci“ se hlásí o slovo. Potřebujeme poctivé a pevné pořadí hodnot, ne nějaké předem dvojaké uchlácholení naší „mentality“. Nejde o abstraktní úvahu, jak začlenit dobro do zla, ale o statečnou víru, že tam, kde je Ježíš, zlo nemá šanci. A protože to není snadné k věření, potřebujeme duchovní formaci, růst srdce.
Vzniklo dobré Ježíšovo dílo. Radost nemělněná, upřímná vděčnost. A přesto takové naše rozpoložení ještě není duchovně osvícené. Ráno, ještě za tmy, se Ježíš modlí: setkání s Otcem je pro něho milým osvěžením. Přátelům, kteří si ho chtějí „zvěcnit“, uchovat jako suvenýr, odpovídá, že neustává v půli cesty, ale jde uzdravovat také jinam. Podobně i Pavel v listě Korintským může po vzoru Ježíše napsat: Jsem služebníkem všech.
V hovoru s některými jakoby tančíme mezi syrovými vejci s krajně upjatým ohledem. Ve skutečnosti nemluvíme ani na kamennou zeď, dávající ozvěnu, nýbrž na stěnu tuze gumovou. Nesmírně „promýšlené“ reakce druhého jsou mu takovou mentální konstrukcí, že vlastně ani on sám neví, co smí „povolit“, ba co si má sám myslet. Existuje povinnost zohledňovat druhého, ale ne se v něm rozplynout do ztracena. Nakonec totiž vzniká karikatura, že jsme téměř vtělená „duchovní“ domýšlivost, spojená s nejvíce možnou „skromností“ a ustavičným dovoláváním se na nesení „kříže“ a důležitost „církevního“ společenství. Okrunýřovali jsme se tak v setkávání s lidmi světa. Ale jsme to my? Řekneme druhému, co si skutečně myslíme, jak na tom jsme – nebo se s falšujícím žonglováním odkazujeme na potřeby světa, doby, druhých?
Jak lze provést prověrku vlastních názorů? Klasici duchovního života říkají, že i ty nejlepší principy bez duchovně živé osoby nefungují. Proto dříve, než začneme uzdravovat, věrohodně hovořit o tlukotu Ježíšova srdce, je potřebné přebývat v osobní modlitbě. Ježíš, jak nás o tom zpravuje evangelista, vyšel ze synagogy; dnes bychom řekli: z chrámu. Nic nevykoná, aniž by předložil hnutí srdce Otci. Pokud bez eucharistie neexistuje vtělování argumentů, pak tento důvěrný a zároveň pevný dotek uzdravujícího Ježíše velice potřebujeme.
P. Michal Altrichter SJ
Sdílet článek na:
