HOMILIE: Elizeova nezištnost ukázala na původce zázraku

Vydání: 2019/41 Církev má třináct nových kardinálů, 8.10.2019

První čtení z této neděle nás svým dějem přenáší do 9. stol. př. Kr. Židovský a aramejský národ žily tou dobou v míru, a tak se aramejský vojevůdce Náman, stižený strašlivým malomocenstvím, může pokojně vydat do Izraele. Doslechl se, že v Samaří má žít nějaký prorok. Nejprve navštíví izraelského krále, pak se vydá za Elizeem. Ten ho ale, narozdíl od krále, ani nepřijme a jen mu vzkáže, aby se sedmkrát omyl v Jordánu, pak že bude zdráv. Náman se zdráhá, zdá se mu to příliš banální, nakonec to ale – a zde začíná dnešní první čtení – na naléhání své družiny učiní. A je uzdraven. Vyhledá Elizea, chce se mu bohatě odměnit, ale prorok odmítá: „Jako že živ je Hospodin, nic si nevezmu.“ Pak se stane nevídaná věc: pohanský vojevůdce, který mohl své uzdravení nejspíš připisovat magickým schopnostem izraelského proroka, možná uzdravující moci řeky, se najednou sklání před Hospodinem, Bohem Elizeovým, a zavazuje se, že už nikdy nebude obětovat jiným bohům než Hospodinu (a že nanejvýš jen jako králův doprovod vstoupí do chrámu boha Rimóna). Náman zkrátka uvěří v pravého Boha, a to, zdá se, ne až tak kvůli uzdravení, ale spíše pro nezištnost Elizeovu. To ona dokázala ukázat na původce zázraku, na Boha. A Náman se tím směrem „podíval“ a Boha „spatřil“.

Nezištnost je projevem lásky. Absolutně nezištný je Bůh. Lidská nezištnost, dávání a pomáhání „jen tak“, bez nároku na odměnu či potlesk, je Boží podobou v člověku, a tudíž na Boha ukazuje. Proto by měla být vlastní těm, kterým bylo dáno v Boha křesťansky uvěřit. Nezištnost je důsledkem poznání, že vše, co jsme a co máme, jsme v posledku dostali od Boha, a to jen jako svěřené, abychom vším prospívali k dobru druhých. O vše, co máme, se máme nezištně dělit, protože máme milovat. A to vždy ukazuje na Boha. Ale jak dospět k takovéto nezištnosti, když i ona, jako vše ostatní dobré v nás, musí být darem Boží milosti? K tomu nám může pomoci dnešní úryvek z evangelia, respektive onen jediný malomocný, který přišel Pánu Ježíšovi za své uzdravení poděkovat. Jako jediný vzal vážně nesamozřejmost svého uzdravení, vrátil se, našel Ježíše, velebil ho a padl před ním k nohám. Teprve v tu chvíli v Krista také opravdu uvěřil: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila,“ mu říká sám Ježíš. Je to totiž teprve schopnost poděkovat Bohu za vše, co od něj dostáváme, která nám dává vidět Boha, dárce, a která zároveň může otevřít naše vlastní srdce, abychom byli proměněni k Bohu podobné nezištnosti. Člověk, který umí Bohu za vše pokorně děkovat, má tak naději, že děkováním a velebením Krista se i v jeho srdci něco pohne směrem k nezištnosti.

P. JAN HOUKAL

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 39 22. – 28. září 2020

Křesťanské symboly v politice

Symboly jsou pro lidskou povahu důležité, ale u každého z nich musíme mít neustále na paměti, že je pouze pomůckou k pochopení něčeho většího a hlubšího.

celý článek


Libanon: zachováváme si naději

Osm týdnů po masivním výbuchu, který zdemoloval libanonskou metropoli Bejrút a připravil statisíce lidí o přístřeší, do země stále míří mezinárodní pomoc. Místní…

celý článek


Přinuceni k útěku jako Ježíš

V naší době se miliony rodin nacházejí v bezútěšné situaci podobné té, jakou zakoušela Svatá rodina na útěku do Egypta. Upozorňuje na to papež František ve svém poselství…

celý článek


Katolický týdeník mění distributora novin

KT bude od příštího vydání do schránek čtenářů doručovat prostřednictvím své sítě společnost PNS - nikoliv Česká pošta, jak tomu bylo dosud. Správa předplatitelského…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay