HOMILIE: Elizeova nezištnost ukázala na původce zázraku
Vydání: 2019/41 Církev má třináct nových kardinálů, 8.10.2019
První čtení z této neděle nás svým dějem přenáší do 9. stol. př. Kr. Židovský a aramejský národ žily tou dobou v míru, a tak se aramejský vojevůdce Náman, stižený strašlivým malomocenstvím, může pokojně vydat do Izraele. Doslechl se, že v Samaří má žít nějaký prorok. Nejprve navštíví izraelského krále, pak se vydá za Elizeem. Ten ho ale, narozdíl od krále, ani nepřijme a jen mu vzkáže, aby se sedmkrát omyl v Jordánu, pak že bude zdráv. Náman se zdráhá, zdá se mu to příliš banální, nakonec to ale – a zde začíná dnešní první čtení – na naléhání své družiny učiní. A je uzdraven. Vyhledá Elizea, chce se mu bohatě odměnit, ale prorok odmítá: „Jako že živ je Hospodin, nic si nevezmu.“ Pak se stane nevídaná věc: pohanský vojevůdce, který mohl své uzdravení nejspíš připisovat magickým schopnostem izraelského proroka, možná uzdravující moci řeky, se najednou sklání před Hospodinem, Bohem Elizeovým, a zavazuje se, že už nikdy nebude obětovat jiným bohům než Hospodinu (a že nanejvýš jen jako králův doprovod vstoupí do chrámu boha Rimóna). Náman zkrátka uvěří v pravého Boha, a to, zdá se, ne až tak kvůli uzdravení, ale spíše pro nezištnost Elizeovu. To ona dokázala ukázat na původce zázraku, na Boha. A Náman se tím směrem „podíval“ a Boha „spatřil“.
Nezištnost je projevem lásky. Absolutně nezištný je Bůh. Lidská nezištnost, dávání a pomáhání „jen tak“, bez nároku na odměnu či potlesk, je Boží podobou v člověku, a tudíž na Boha ukazuje. Proto by měla být vlastní těm, kterým bylo dáno v Boha křesťansky uvěřit. Nezištnost je důsledkem poznání, že vše, co jsme a co máme, jsme v posledku dostali od Boha, a to jen jako svěřené, abychom vším prospívali k dobru druhých. O vše, co máme, se máme nezištně dělit, protože máme milovat. A to vždy ukazuje na Boha. Ale jak dospět k takovéto nezištnosti, když i ona, jako vše ostatní dobré v nás, musí být darem Boží milosti? K tomu nám může pomoci dnešní úryvek z evangelia, respektive onen jediný malomocný, který přišel Pánu Ježíšovi za své uzdravení poděkovat. Jako jediný vzal vážně nesamozřejmost svého uzdravení, vrátil se, našel Ježíše, velebil ho a padl před ním k nohám. Teprve v tu chvíli v Krista také opravdu uvěřil: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila,“ mu říká sám Ježíš. Je to totiž teprve schopnost poděkovat Bohu za vše, co od něj dostáváme, která nám dává vidět Boha, dárce, a která zároveň může otevřít naše vlastní srdce, abychom byli proměněni k Bohu podobné nezištnosti. Člověk, který umí Bohu za vše pokorně děkovat, má tak naději, že děkováním a velebením Krista se i v jeho srdci něco pohne směrem k nezištnosti.
P. JAN HOUKAL
Sdílet článek na:
