HOMILIE: Dokonalí v rámci svých, či Božích představ?
Vydání: 2023/7 Zakusili jsme, že jsme jedna církev, 14.2.2023
Známe hodně dokonalých lidí? Tedy takových, kteří by nám nastavovali druhou tvář, nechávali nám k ošacení vedle šatů i pláště a chodili s námi nad rámec našich očekávání. Snad se tak vůči nám chová alespoň někdo a někdy. Minimálně to ale čteme a slýcháme o Hospodinu a jeho Synu, kteří tak jednali ze své podstaty.
Velkorysost v rozdávání a vstřícnosti může naplňovat ten, kdo má z čeho rozdávat a čím být vstřícný. Kdo zažívá nedostatek a úzkost bezmoci, do rozdávání se většinou nijak překotně nehrne. Možná nás napadá, že se to Hospodinu lehce mluví, když mu patří všechno – ale souběžně s touto myšlenkou asi cítíme, že jeho bohatství a naše chudoba asi nejsou celou pravdou. Bůh Syn se totiž stal chudým, a navzdory tomu dokázal rozdávat a být vstřícný. Nám pak sám sebe nabízí jako bohatství, abychom měli z čeho být štědří a vstřícní.
Zní to jednoduše, ale pravděpodobně to tak úplně neprožíváme. Bez zkušenosti se toto evangelium v našem životě samo rozvíjet nezačne. Vidíme to ostatně i jinde, že nás samotná řeč logiky a argumentů při chybějící zkušenosti vlastně nenese – někdo může během života hodně zbohatnout, všichni kolem ho mohou považovat za předurčeného ke štědrosti, a on sám může přesto zůstat uvězněn ve svém přesvědčení, že co není doma, to se nepočítá.
Pán Ježíš svou výzvou, abychom byli dokonalí jako nebeský Otec, nevyzývá k pouhému zvýšení „desátků dokonalosti“, které mu odvádíme a jimiž se často snažíme předplatit si nebe. Nechce ani, abychom zmrzli, umřeli hlady či zemdleli na cestě. Ukazuje spíše, že se od něho můžeme učit, jak projevovat lásku vůči všem lidem, nám blízkým i vzdálenějším, a zároveň zjišťovat, že se o nás při tom Otec stará. Nejedná se o jakýsi neživý princip, kdy někomu něco dám a za tuto oběť dostanu později větší odměnu. Jde o živé vztahy, v nichž mě Bůh doprovází, učí vnímat, co druhý doopravdy potřebuje, a co nikoliv, ukazuje, z čeho mohu skutečně žít a čím naopak jen prodlužuji své živoření.
Asi všichni se snažíme, aby se v přítomnosti někoho, koho si vážíme, projevovalo naše lepší já (často se ani nemusíme moc snažit, zlo nás v jeho přítomnosti zkrátka tolik nepokouší). Vědomí, že když jsme s druhým člověkem, je vedle nás vždy i Kristus, může mnoho situací odlehčit a usměrnit. Jsem-li před ním velkorysý, umožňuji tím Bohu, aby skrze mě jednal – a on jedná vždy nejen ve prospěch toho druhého, ale i můj. Oba jsme jeho děti, na kterých mu záleží. Má vstřícnost a velkorysost může být jednou z cest, jak zakusit blízkost a působení Boží.
P. AMBROŽ ŠÁMAL, strahovský premonstrát
