HOMILIE: Cokoliv je v nás dobrého, je darem Božím

Vydání: 2019/35 Církevní školy lákají, 27.8.2019

Po přečtení dnešního evangelijního úryvku – o nevybírání si předních míst, potřebě se ponižovat a zvaní ubohých – možná někoho napadlo, že toto je konečně evangelium, které aspoň někteří křesťané žijí: vždyť v kostele se většinou lavice naplňují odzadu, na katolických akcích se pořád ještě slýchává, že někdo něčeho není hoden a že raději půjde někam stranou, lidé si dávají různými způsoby přednost, věnujeme se charitě.

Pokud by to všechno bylo skutečně výrazem upřímné pokory, nic proti tomu a Bohu díky za to. Nicméně je jasné, že takováto „pokora“ upřímná být zdaleka nemusí, že jde leckdy spíše o onu pověstnou „hrbatou pokoru“, anebo, a o to hůř, že je za ní skryta touha, abychom nakonec stejně slyšeli „příteli, pojď si sednout dopředu“.

Často se říkává, že skutečná pokora je pravda, a je tomu tak. Pravda o tom, že Bůh je Bůh, že my jsme jen lidé a jako lidé jsme si rovni, že cokoli je v nás dobrého, je darem Božím, a proto nikdo nemá nárok se nad druhým jakkoli vyvyšovat, že pokud jsme od Boha něco dostali, pak hlavně proto, abychom tím sloužili, že Božím darem je i nebeská odměna a že tu si proto nikdy nemůžeme zasloužit. Pokora je důsledkem víry v Boha a setkání s Kristem, v němž se k nám sklonil sám Bůh. Člověk s živou křesťanskou vírou nemůže být nepokorný, pokora by měla prýštit z jeho nitra, měla by být jeho bytostným přesvědčením a součástí jeho vztahu s Bohem i s lidmi.

Proto dnešní slovo Pána Ježíše můžeme vnímat nejen jako pokyn, co konkrétně máme dělat (vybírat si zadní místa, dávat přednost druhým, zvát i ty, kteří nám to nemají možnost oplatit), ale také – anebo dokonce především – jako pojmenování a ukázání toho, co by nám mělo být vlastní.

Ale jak se pozná, že něco takového vychází opravdu z nás, že naše pokora je aspoň trochu skutečnou, a nejen jejím „hrbatým“ pokřivením, či dokonce „kalkulem“? Možná tak, že nám všechny její projevy vlastně dělají radost a že se k nim nemusíme nutit…

A tak stojí za to se zeptat, takřka v duchu „dokonalé radosti“ sv. Františka, zda nás těší, můžeme-li dát přednost druhým, zda máme radost i z takové dobré práce, za kterou nás nikdo nepochválí, zda nás těší rozdávat a zvát ty, kteří nám to nikdy neoplatí, a tak dále.

A hlavně, zda nás těší, že jsme směli Boha poznat a že se před ním můžeme pravdivě a pokorně sklonit ve své slabosti. Pokud ano, jsme snad na dobré cestě.

Pokud ne, anebo pokud si dokonce tak trochu myslíme, že jsme „nadlidé“ – a možná i „nadbohové“ –, a to v různých odstínech takovéhoto smýšlení, pak je s námi něco velmi v nepořádku… Jsme pyšní. Už třeba tím, myslíme-li si, jak dnešní Kristovo slovo výborně žijeme.

P. JAN HOUKAL
 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 33 11. – 17. srpna 2020

U sloupu Panny Marie

O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie požehná kardinál Dominik Duka znovuvztyčený Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí. Navrácená vertikála proměňuje…

celý článek


Sto let od zázraku na Visle

Polsko si v těchto dnech připomíná významnou událost své novodobé historie. Před sto lety odvrátilo nebezpečí, že po krátké době samostatné existence bude znovu vymazáno…

celý článek


Vidět les jako obraz života

Biskup Martin David, který je od června letošního roku apoštolským administrátorem ostravsko-opavské diecéze, slaví v těchto dnech padesáté narozeniny (viz KT 32/2020).…

celý článek


Na cestě s Marií

Často mluvíme o „životní pouti“. Kam vede? No přece domů. Abychom nebloudili, je dobré čas od času vykonat pouť, která pomůže správně nasměrovat naši životní…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay