Homilie: Co jsme udělali, aby byl svět lepší?
Vydání: 2017/46 Notre-Dame uctila padlé, 14.11.2017
Podobenství o hřivnách shrnuje témata posledních nedělí církevního roku: bdělé očekávání Pánova příchodu (podobenství o družičkách), převzetí zodpovědnosti za tento svět a jeho bolesti (o císaři a Bohu), odvážné uspořádání našeho života a činnosti tak, aby odpovídalo přikázání lásky (o tom, které přikázání je největší). Neděle Krista Krále pak v obraze Božího soudu ukáže, dle čeho bude „výnos“ našeho života zhodnocen.
Důležitý je i zde mezičas mezi pověřením k službě a příchodem Pána. Pro křesťany matoušovské obce to bylo o to důležitější, že se museli vyrovnat s odložením Kristova druhého příchodu. Jde o čas darovaný nám k práci na proměně našich srdcí zodpovědnou starostí o svět.
Na počátku perikopy zmocňuje Pán své služebníky k disponování jeho majetkem. Suma jim svěřená je obrovská. Pět hřiven představovalo zhruba výdělek dělníka za 30 000 pracovních dnů! Důležité je, že Pán pověřuje služebníky, aby se sumou vynalézavě nakládali, nikoli, aby ji jen uchovali. Tak ani úkolem církve není jen uchovávat a chránit svěřený poklad víry, ale stále jej odvážně rozmnožovat, tvůrčím způsobem otvírat novým situacím a problémům. Církev chápaná jako depozitář pravé víry a zbožnosti se brzy stane muzeem a přístřeším lidí panicky se bojících proměňujícího se světa.
Pod hřivnami se může skrývat Boží slovo, Boží milost, dary Ducha Svatého, vlité ctnosti, osobní charismata. Je to asi suma toho všeho, především je to ale shrnutí všech Božích darů v Ježíši Kristu. On je tou největší „investicí“ Boží do tohoto světa, necouvl před bolestí, úplným vydáním se pro naši záchranu. V prostoru jím vytvořeném máme i my plně nasadit svůj život pro druhé.
Bůh ví, kolik toho uneseme. Proto dává každému služebníku jiný počet hřiven. Nepočítejme ale jen se svými přirozenými silami. Jeho milost nám umožní se svěřenými dary konat skutky přesahující přirozené síly: milovat nepřátele, odpouštět těm, kdo nám ublížili, statečně se zastávat přistěhovalců, ponižovaných, chápavě naslouchat těm, kteří nesdílí všechny naše názory.
Onen služebník, který svěřenou sumu jen uchoval, od začátku nepochopil své povolání. Zaslepen zbabělostí hříchu vidí i Pána – Boha – jako krutého nepřítele. Bojí se riskovat, vyjít ze zdánlivého bezpečí. Nechceme i my od Boha často úplnou jistotu, že naše plány dopadnou dobře? Jenže Boží pomoc zakusíme, až když se vydáme na cestu. Bůh od nás nechce plnění předem daných úkolů, ale osobní nasazení a kreativitu. Otec Nětočky Nězvanovové ze stejnojmenné novely F. M. Dostojevského, opilec a zneuznaný hudebník, si stále namlouvá, že jednou celému světu ukáže svůj talent. Jen housle už několik let leží v truhle. „Protože pokaždé, když bere do ruky smyčec, musí si v duchu přiznat, že není nikdo, že je nula, a žádný umělec. Když však smyčec leží v truhle, může se utěšovat, že to není pravda.“ (překlad Naděžda Slabihoudová)
Bůh se nás nebude ptát, co bychom udělali, kdyby vše kolem nás bylo lepší, ale co jsme udělali pro to, aby svět lepší byl.
P. Petr A. Beneš CSsR
Sdílet článek na:
