HOMILIE: Cizincem v domě modlitby
Vydání: 2023/33 Radost a povzbuzení z Lisabonu, 15.8.2023
Věříme tomu, že Boží láska je tu pro všechny? Evangelium této neděle nám krátce, ale poutavě vykresluje drama jedné ženy, příslušnice pohanského národa. Kananejská žena je pro nás obrazem člověka, který v tehdejším Izraeli není tak úplně vítán, vždyť kraje Tyr a Sidón jsou přímo synonymy pohanství. Vedle vyvoleného národa, kterému je přislíbena Boží blízkost, je tato dáma jakýmsi outsiderem, v dobové mentalitě člověkem stojícím mimo Boží plán spásy.
Ze Světových dnů mládeže. Snímek Michael Bujnovský / Člověk a Víra
Evangelista Matouš nám ji však vykresluje jako ženu, která v Ježíši Kristu rozpozná Božího Syna, jako ženu neodbytnou a silnou tváří v tvář trápení, které postihlo její dceru. Učedníci, pozdější sloupy církve a nejbližší spolupracovníci Spasitele světa, radí svému Pánu, aby ji poslal pryč. Proč se zabývat pohankou? Možná bychom čekali, že se na ně Ježíš oboří, umlčí je pro jejich nelásku k bližnímu, ale příběh místo toho získává na ještě větší dramatičnosti. Kristus na ženu reaguje ve stejném duchu jako jeho učedníci a přebírá jejich židovské stereotypy proto, aby od ženy získal ještě víc než jen obyčejnou prosbu za uzdravení. Provokuje, dráždí zoufalou matku, oddaluje splnění prosby, aby nakonec vynikla její vytrvalá víra. „Pane, jsem možná pouhý pes, ale všechno, co mám, je stejně od tebe. Nic jiného než jít za tebou mi stejně nezbývá.“ Co na tom, že je pohanka? Tohle Ježíšovi stačí.
Leckdo z nás se může cítit cizincem, outsiderem uprostřed Božího lidu. Pokud to není zrovna váš případ, Bohu díky, ale vězte, že i takové lidi máte kolem sebe. Lidi, kteří uvěřili v Boha později, ale cítí se být nepřijatí do dobře zaběhlého farního společenství. Lidi vymykající se stereotypům o tom, jak by měl vypadat dobrý křesťan. Lidi s odlišným vzhledem, stylem života, sexuální orientací. Lidi, kterým se v životě něco zásadního nepovedlo. A možná i lidi, kteří od malička chodí do kostela, ale nikdy si ve své farnosti nedokázali najít přátele a necítí se tam dobře.
Ježíš dnes ubezpečuje tyto církevní cizince, že jeho láska je tu i pro ně. Jak řekl papež František na Světovém setkání mládeže v Lisabonu statisícům mladých lidí: „Církev je společenstvím, vzájemnou pomocí, společnou cestou (…). Církev je pro všechny, všechny, všechny!“ Pevná vytrvalost a důvěra v Božího Syna, jež se dokážou přenést přes překážky kladené často i lidmi, kteří nesou Kristovo jméno, nemohou vyústit jinam než do jeho náruče. Je to obtížné? To asi opravdu je, ale všimněme si, že to je Ježíš, kdo je iniciativní a vstupuje jako první na území pohanů. Ani na naše území se Bůh nebojí vstoupit, aby nakonec přivedl všechny, všechny, všechny cizince na svou svatou horu a do domu modlitby, který je určený pro všechny národy (Iz 56,6-7).
VOJTĚCH RAZIMA, jáhen z českobudějovické diecéze
