Homilie: Církev je domov a rodina
Vydání: 2017/24 Večer, který pomáhá překonat bariéry, 13.6.2017, Autor: Stanislav Přibyl
Dnes jsme četli o tom, že Ježíši bylo líto lidí, protože byli skleslí a unavení jako ovce bez pastýře. Je to lidská emoce, za niž se nestydí. Dokonce ho vidíme při pohledu na Lazarův hrob plakat: „Ježíš zaplakal. Židé říkali: ‚Hle, jak ho miloval!‘“ (Jan 11,35-36) Ježíšovo dojetí a soucit jsou velmi výmluvným projevem lásky. Ukazují, že mu není lhostejné naše lidské utrpení a starosti. Přijal je za své, jak o tom ostatně svědčí i píseň o trpícím Hospodinově služebníku: „On nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi…“ (Iz 53,4)
Nestačí se však dojmout. Skleslost, únava, utrpení či bolest jsou skutečnosti, které je potřeba řešit. Proto nás Ježíš vyzývá, abychom se modlili za dělníky na žni, kterých je málo. Obraz stáda bez pastýře se mění na obraz hojné žně, kterou však nemá kdo sklidit. Oba obrazy v sobě ukrývají nouzi o ty, kteří by byli pastýři a pánu žně ku pomoci. Řešením, ke kterému Ježíš vyzývá, je tedy modlitba za Boží dílo a za ochotu člověka se na něm podílet.
Ježíšův soucit má však ještě konkrétnější plod. Je jím položení základů církve. Pán si z učedníků vyvolil Dvanáct, a těm dal úkol a k němu potřebnou moc. Tito učedníci jsou nazýváni apoštolové, tedy Ježíšovi vyslanci. Je jich dvanáct jako kmenů Izraele, protože se rodí církev, nový Boží lid, nový Izrael. Nový lid nové smlouvy, který je naplněním starého zákona. Při této události tedy byla ustanovena základní struktura církve, o níž vyznáváme, že je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská.
Mnozí lidé kolem nás mají vůči církvi četné výhrady, a někdy právem. To, co člověka od církve vzdaluje, byly a jsou hříchy jejích představitelů a členů, jejich nedůslednost, nejednota slov a činů, a chyby, které se staly jak v minulosti, tak ty, které se bohužel dějí i dnes. Nechceme to omlouvat, ale je potřeba si přece jenom uvědomit, že Ježíš povolává nikoli dokonalé, ale ty, kteří mají šanci stát se dobrými. Podíváme-li se na seznam apoštolů, je jasné, že jsou to opravdu jen lidé: stačí vzpomenout jen na prvního a posledního z nich.
Přes všechnu lidskou slabost je však církev darem Ježíšovy lásky a soucitu s námi lidmi. Je tu pro nás. Možná někoho popuzuje uspořádání církve, které dělá dojem, že někteří v ní mají privilegované postavení. Dnešní text ale privilegovanost od počátku vylučuje. Ježíš přece říká: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“
Před námi křesťany tedy stojí velký úkol obhájit církev. Nikoli jen jako instituci a organizaci, ale jako organismus. Je třeba, abychom ji vnímali jako naši, ne jako něco cizího, jako pouhou strukturu.
Církev je tu pro člověka, což potvrzují i slova sv. Jana Pavla II., který v encyklice Redemptor Hominis (čl. 14) napsal: „Člověk je první a základní cestou církve, (…) cestou, která je určitým způsobem základem všech cest, jimiž musí církev projít.“
Buďme vděčni za dar církve. Kéž se pro nás stane domovem a rodinou, kéž se v ní uskutečňuje to, proč bylo Ježíši líto zástupů: nebýt skleslí a unavení jako ovce bez pastýře.
P. STANISLAV PŘIBYL CSsR
