Homilie Cesta k blaženosti podle Krista
Vydání: 2017/4 Přísaha na dvě Bible, 24.1.2017, Autor: Jan Houkal
Nikdo asi nebude pochybovat o tom, že jednou z nejzákladnějších tužeb každého člověka je touha být šťastný. Ta provází lidstvo od samých začátků a je také jednou z hybných sil civilizace. Zvlášť však vynikne tehdy, když lidé z různých důvodů šťastní nejsou. Proto si také od nepaměti kladou otázku po cestě ke štěstí, a to jak ve smyslu individuálním („jak já mohu být šťastný?“), tak i obecném („co může dovést každého člověka ke štěstí?“).
Dějiny lidského myšlení, zvlášť pak filozofie, nabídly celou řadu odpovědí a určitě by stálo za to se do aspoň některých zaposlouchat: ať už do těch, s nimiž se asi rádi ztotožníme (kupříkladu že člověk může být skutečně šťastný jen tehdy, žije-li v souladu se svou přirozeností, tedy dobře a spravedlivě, a naplní své životní poslání, jak byli přesvědčeni mnozí antičtí filozofové), anebo třeba i do těch, které nás uspokojit nemohou (jako například do odpovědi materialistických marxistů, že člověk bude šťastný jen tím, když budou naplněny jeho tělesné potřeby).
Nad růzností odpovědí je dobré se zamyslet, případně se i ptát po důvodech té či oné. Zkusme se ale zaposlouchat do dnešního evangelijního úryvku, neboť právě v něm je skryta odpověď nejdůležitější, pocházející z úst samotného Pána Ježíše. Řecké makarioi, které se obvykle překládá „blahoslavení“, totiž doslova znamená „blažení“ neboli právě „šťastní“. Osm blahoslavenství, tedy „blaženství“, pak můžeme číst jako Kristovo vytyčení cesty ke štěstí. I proto bývají vnímána jako určité shrnutí nejen celého následného horského kázání ale dokonce i jako „magna charta“ celého evangelia. Šťastní jsou tak chudí v duchu, plačící, tiší, lačnící a žíznící po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost a ti, kteří jsou tupeni a pomlouváni, a přesto zůstanou věrní. Jsou šťastní už nyní, nejen v plnosti pak na věčnosti. Ale proč? Vždyť některé z těchto stavů – jako pláč či pronásledování – samy o sobě příliš šťastné nejsou. Protože přesně takový byl Kristus, kterého si můžeme v každém z blahoslavenství snadno představit. A právě v podobnosti s ním tkví klíč i k naší cestě k blaženosti. I proto se přece Boží syn stal člověkem, aby nám na svém vlastním pozemském životě ukázal, v čem je maxima lidství, činící člověka opravdu šťastným. Ta nespočívá v ničem jiném než ve snaze žít tak, jak by na mém místě žil sám Pán. A protože on sám svůj pozemský život charakterizoval jako naplnění Otcovy vůle, která je jeho největší radostí, jsou to poslušnost a věrnost Bohu, které mohou vést každého člověka ke skutečné blaženosti. Ostatně právě v tom spočívá velikost a tím i štěstí člověka: podobat se samotnému Božímu synu a být tak také svoboden od všeho, co by nás od naplnění tohoto našeho poslání mohlo odvést. To člověka spojuje s Bohem a činí ho blaženým a svatým.
P. Jan Houkal
Sdílet článek na:
