HOMILIE: Cesta do Boží náruče
Vydání: 2023/31 V Lisabonu vrcholí setkání mládeže, 1.8.2023
Slavíme svátek Proměnění Páně. Liturgie nás nechala naslouchat dvěma paralelním úryvkům popisujícím Ježíšovo proměnění. První z nich je pozdější reflexí Petra nebo některého z jeho učedníků, který je směřovaný k církvi; druhý je pak popisem ze synoptického Matoušova evangelia. Tváří v tvář této ohromné události nás mohou napadat dvě otázky: Jaký význam měla pro život učedníků, kteří jí byli přítomni? A jaký význam má dnes pro život církve a pro nás?
Ikona Proměnění Páně. Repro KT
Podívejme se nejprve na kontext, ve kterém se proměnění na hoře Tábor odehrálo. Pán Ježíš už svým učedníkům oznámil, že se blíží jeho utrpení a že bude muset podstoupit muka. Vybízel je proto, aby ho následovali cestou kříže a oběti. Můžeme tedy předpokládat, že poté svým proměněním chtěl posílit jejich víru. Bylo nenadálým zjevením hluboké podstaty jeho osoby. Svatý Tomáš Akvinský ve spojení s tímto učí, že pro člověka, který má kráčet po určité cestě, je třeba, aby poznal cíl, za nímž míří. Podobně jako ani lučištník nevystřelí šíp dříve, než zaměří na terč. A nejvíce je tohoto poznání cíle třeba v případech, kdy je stezka úzká, hrbolatá a obtížná a putování po ní namáhavé.
To je případ učedníků stejně jako náš. Proto se Ježíš zjevuje učedníkům ve slávě a proto si toto jeho proměnění připomínáme dnešním svátkem i my.
Náš život je cestou do nebe – do věčné blaženosti. Ze zkušenosti ale víme, že abychom došli do cíle, neobejde se tato cesta bez kříže, oběti a vycházení se sebe. Jak často na nás však doléhá pokušení vzdát se křesťanského života v pravém slova smyslu; pokušení vměstnat křesťanství do pohodlného způsobu života zbaveného jakékoli oběti, a naopak přizpůsobeného současným trendům tohoto světa. Svatý papež Pavel VI. v jedné ze svých promluv řekl, že pokud bychom chtěli život zbavit kříže, vytvářeli bychom si iluzi bezstarostného a pohodlného života – a oslabovali tím křesťanství.
Abychom měli sílu žít autentické křesťanství uprostřed společnosti, která jako by na své křesťanské kořeny zapomínala, chce nás Pán, stejně jako za svého pozemského života učedníky, potěšit nadějí na věčný život, který nás čeká. Zvláště pokud je cesta někdy náročná a my se potýkáme s malomyslností. Když život nás, věřících v Krista, prochází zkouškami a doprovází ho bolest. Horizont víry se v těchto chvílích zdá být ztracený někde hodně daleko. Kéž nám toto pomyšlení dodává sil a pomáhá nám vytrvat na cestě. Nepřestávejme myslet na to, že máme od Boha Otce připravené místo, k němuž směřujeme, že s každým dnem k němu máme blíž. Ubíhající čas pro křesťana svým způsobem není tragédií, spíše naopak. Čas krátí cestu do Boží náruče, ke konečnému a tak dlouho očekávanému setkání.
P. TOMÁŠ ZÁMEČNÍK, novokněz, brněnská diecéze
Sdílet článek na:
