HOMILIE: Být tak muškou na Kristově rameni

Vydání: 2020/24 Návrat Mariánského sloupu, 9.6.2020

První brigádu v životě jsem měl v zahradnictví. Počáteční naděje, že budu ve skleníku sklízet okurky a rajčata nebo přesazovat sazenice, dostala brzy na frak. Majitel mě první den dovedl na okraj velkého pole, kde rostlo zelí. V záplavě plevelu nebylo ani vidět. Dostal jsem motyčku a za velkého dusna začal pomalu vracet jednu hlávku za druhou na světlo Boží…

Ježíš je v dnešním evangeliu v podobné situaci. Je Otcem poslán na svět, do určitého prostředí, času, konkrétních rodinných a společenských vazeb. Jaká byla jeho vize? I on jistě měl plně lidské sny a plány. Po nějaké době, kdy žil ve společenství se svými učedníky, uzdravoval, osvobozoval, a hlavně kázal, začal logicky přitahovat pozornost. Tvořil se dav. Přál bych si být muškou na Ježíšově rameni, abych viděl do tváří konkrétních lidí v „zástupu“. Co viděl? Muže a ženy opuštěné, zraněné, vysílené. Třeba ale i radostné, kteří jen hledali společenství, povzbuzení k ještě větší radosti. A také ty, kterých se nikdo nebyl ochoten ujmout, možná i takové, kteří si ho přišli prohlédnout jen pro zábavu nebo aby mohli na patřičných místech referovat. Označili byste tento shluk lidí jako „žeň“? Není to spíš směska? Anebo kamenitý podzol? Díky, Bože, že nás tak hezky nazýváš!

Když už bych byl onou muškou, chtěl bych vidět ještě jeden pohled, ten Ježíšův. Co v něm bylo? Jak tyto lidi viděl? Vzhledem k tomu, co hned nato říká a dělá, byl pohnut lítostí, třeba i zaslzel (byť se říká, že chlapi nepláčou). Ježíš si to mohl dovolit. Věděl, že jeho všemohoucnost se nevztahuje na moc „opastorovat“ všechny jednotlivce v Izraeli. Nestihl fyzicky obejít všechny opuštěné a uzdravit všechny nemocné. A ani to nebyl jeho úkol. Základem Ježíšovy všemohoucnosti byla důvěra v Otcovu všemohoucnost. Možná vzhlédl k nebi a řekl: „Otče, jsou tvoji, dej mi sílu, ať můžu udělat, co je v mé kompetenci.“

Následuje další důležitá skutečnost. Ježíš nezapomíná, že je obklopen apoštoly. Dává jim tu největší důstojnost tím, že je zve ke spolupráci na „žni“. Klíčové je, kterým slovem to dělá. „Proste.“ V jakém stavu je naše nitro ve chvíli, kdy prosíme? Ve stavu nedostatku. S pokorou přiznaném nedostatku.

Jestliže pravdivě prosíme, uvědomujeme si omezenost vlastního rezervoáru sil, potenciálu času, ohraničenost našich možností. To nás může vést dvěma směry. Tím prvním je: „jsem v pasti.“ Mohu tlačit, vytloukat na Hospodinu splnění své prosby. Druhým je odevzdanost. Tímto směrem se vydal Ježíš. Otče, jsou tvoji…

P. HYACINT PAVEL KUCHTA OPraem.

 

 

 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 33 11. – 17. srpna 2020

U sloupu Panny Marie

O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie požehná kardinál Dominik Duka znovuvztyčený Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí. Navrácená vertikála proměňuje…

celý článek


Sto let od zázraku na Visle

Polsko si v těchto dnech připomíná významnou událost své novodobé historie. Před sto lety odvrátilo nebezpečí, že po krátké době samostatné existence bude znovu vymazáno…

celý článek


Vidět les jako obraz života

Biskup Martin David, který je od června letošního roku apoštolským administrátorem ostravsko-opavské diecéze, slaví v těchto dnech padesáté narozeniny (viz KT 32/2020).…

celý článek


Na cestě s Marií

Často mluvíme o „životní pouti“. Kam vede? No přece domů. Abychom nebloudili, je dobré čas od času vykonat pouť, která pomůže správně nasměrovat naši životní…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay