HOMILIE: Být církví nebeského království
Vydání: 2023/30 Mládež vyráží do Lisabonu, 25.7.2023
Šalamoun se v noci oddává spánku a Hospodin za ním přichází s neodbytnou otázkou: „Žádej si, co bych ti měl dát!“ Co kdyby v době letního spánku přišel s podobnou otázkou také do našich farností a do naší církve? „Co ode mě nejvíce potřebujete?“ Přemýšlel jsem, co bych odpověděl. A inspiraci mi poskytla Ježíšova řeč z dnešního evangelia.
Žádal bych, abychom našli poklad ukrytý v poli. Abychom byli církví, která umí vycházet na periferii města a také třeba i daleko za jeho území – na pole. A abychom právě na těchto polích společnosti a církve, na místech mimo náves a mimo střed města, byli schopni nacházet poklad, který nás obohatí. Jinak řečeno, abychom objevili, že periferie a lidé na okraji (včetně všech menšin a trpících i těch, kdo se „nevejdou do prostor vesnice“) jsou naším pokladem, ve kterém se můžeme učit Božímu království.
Žádal bych, abychom byli jako obchodník, který má odvahu zbavit se „bezcenného“ množství bohatství, které za léta nashromáždil – jen aby mohl koupit jednu drahocennou perlu. Abychom byli církví, která se umí s úctou a respektem vzdávat věcí, procesů a mentalit minulosti, které jsou namnoze cenné, a snad bychom s nimi mohli dál spokojeně žít, leč byl by to život bez oné jedné vzácné perly – život smutně udržovací, nostalgický a vlastně chudý, život bez prostoru přijmout a koupit novou drahocennou perlu, život bez otevřenosti pro novost Božího království.
Žádal bych taky, abychom měli odvahu spouštět sítě do moří světa a abychom uměli „úlovek“ sítě třídit na dobré a špatné. Abychom byli církví, která umí žít synodálně a která dovede rozlišovat. Abychom se nebáli naplnit sítě opravdu vším, abychom neměli strach spustit sítě do moře světa, názorů a přístupů, abychom měli odvahu diskutovat bez zbytečné autocenzury a zdvižených obočí, abychom byli schopní opravdu „zahrnout všechno možné“. A pak poctivě rozlišovat, ani ne tak plošně a legalisticky, jako spíše v klidu a jednotlivě, jako rybáři, kteří se posadí, a každou věc, která projde jejich rukama, oni třídí do připravených nádob. Jedině tak totiž můžeme zachytit a rozlišit Boží království, které je nenápadně přítomné mezi námi.
Kdybych měl tedy žádat Hospodina, co by mi měl dát a co by měl dát mé církvi, žádal bych, aby mi dal uvidět v periferiích poklad, který mě obohacuje. Žádal bych o odvahu vzdát se nashromážděného bohatství na úkor nové drahocenné perly. Žádal bych také o schopnost zahrnout vše, a toto „vše“ pak trpělivě třídit. Zkrátka bych žádal o to, abych se mohl stát učedníkem nebeského království.
Milá čtenářko, milý čtenáři, milá farnosti, milá církvi… a o co byste žádali vy?
P. MATĚJ JIRSA, novokněz působící ve farnosti Vlašim
Sdílet článek na:
