Homilie: Bylo před velikonočními svátky
Vydání: 2017/14 V nemocnici má být kaplan, 4.4.2017, Autor: Jan Houkal
Liturgie Květné neděle má dva základní rozměry: jednak zpřítomňuje Kristův vjezd do Jeruzaléma (to je obsahem úvodního žehnání ratolestí, v našich končinách zpravidla vrbových větviček, a následného průvodu s nimi) a jednak nás uvádí do dění celého Svatého týdne (proto se čtou pašije, tj. ty části evangelia, které vypráví o Ježíšově utrpení).
O Kristově příchodu do Jeruzaléma, který je přeci jen v popředí dnešní bohoslužby, hovoří všechna čtyři sepsání evangelia. Shodně poznamenávají, že se tak stalo před velikonočními svátky, Jan dokonce upřesňuje, že to bylo přesně pět dní. Pán Ježíš tedy s apoštoly vchází do Jeruzaléma, v jeho branách však není vítán jen tak, jak bylo běžné zdravit všechny přicházející poutníky, nýbrž jeho příchod je oslavován jako příchod davidovského Mesiáše. Jeho pověst je známá i po celém Judsku a většina jásajícího davu očekává, že to snad bude on, kdo je konečně vysvobodí od římské nadvlády a navrátí náboženskou svobodu. Nicméně právě nenaplnění této podoby mesiánského očekávání se stane důvodem, že mnozí z těch, kteří dnes volají „hosana synu Davidovu“ a mávají palmovými ratolestmi, se nechají za několik dní tak snadno přesvědčit k tomu, aby volali „na kříž s ním“, a raději si vyžádají život Barabáše, možná lépe splňujícího jejich představy zélótského bojovníka za Boží věc.
Jistě je tedy dobré se dnes právě nad touto rychlou proměnou zastavit a blíže se nad jejími důvody zamyslet, neboť nebezpečí něčeho podobného, když Pán Ježíš najednou není dle našich představ a vzorců, tkví v každém z nás. Jak snadno se může stát, že Krista opustíme a zradíme, když se rozhodne nevyplnit všechna naše pozemská očekávání a představy o životě…
Nicméně stojí za to se dnes zastavit i nad zprávou evangelistů, že Pán Ježíš přichází se svými učedníky do Jeruzaléma několik dní před začátkem vlastních svátků. Něco takového bylo obvyklé – však bylo třeba vše připravit, obstarat místo pro pesachovou večeři, sehnat beránka a podobně – a obvyklé bylo i to, že poutníci po hlavním svátku zůstávali ve městě i celých osm dalších dní. Nicméně celá tato časová náročnost svátečních dní nám připomíná ještě něco důležitějšího a podstatnějšího než jen nutnost zajištění „technického zázemí“. Chce-li se člověk setkat s Bohem tak, aby se toto setkání projevilo, chce-li tedy člověk dostát smyslu svátků, aby ho jejich slavení proměnilo k lepšímu, pak to vyžaduje také nějaký čas: čas na přípravu i čas na jejich prožití. A právě toto si je dobré před svátky připomenout. Velikonoční bohoslužby jsou totiž dlouhé, vlastně nejdelší ze všech, a je tomu tak dobře. Jestliže Pán Ježíš vzal své učedníky do Svatého města už několik dní předem a pak je v Getsemanské zahradě prosil, aby s ním vydrželi bdít, pak i nám tím mimo mnohého jiného naznačil, že i naše proměna Boží milostí vyžaduje svůj čas. Proto se nebojme ho svátkům dát.
P. JAN HOUKAL
Sdílet článek na:
