Vydání: 2020/10 Češi u papeže s Toufarem i Havlem, 3.3.2020

Petr, Jakub a Jan viděli už mnoho Ježíšových skutků. Avšak teprve když uviděli Ježíše proměněného, uvědomili si, koho mezi sebou mají. Tito tři apoštolové ho budou vidět na Olivové hoře ve chvílích jeho nejtěžší zkoušky, kdy nechtěl být sám. Chtěl, aby ho podporovali v jeho boji modlitbou. Přemohl je spánek. Petr přes počáteční statečnost zapřel, Jan propadl malomyslnosti a Jakub utekl z Olivové hory. Kdyby však neprožili Tábor, možná by Petr skončil v zoufalství jako Jidáš, Jan by nevytrval až pod kříž a Jakub by neměl sílu dát za svědectví o Kristu život jako první z apoštolů. Buďme si jisti, že i nás provází navzdory naší liknavosti Ježíšova starostlivá a nepřestávající láska při všech našich zkouškách.
Dnešní evangelium nám chce připomenout, že i přes zaprášený poutnický šat našeho lidství je zářivým tajemstvím církve sám Boží Syn, který je v ní přítomný a o němž říká nebeský Otec: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Ne náhodou se Proměnění odehrálo při modlitbě. Právě modlitba umožňuje proniknout pod povrch věcí a dotýkat se pravé skutečnosti. Církev se liší od všech ostatních institucí tím, že je spojená se svým zakladatelem nejen na počátku svých dějin, ale v každém okamžiku své existence. Církev žije s Kristem a z Krista. Je s ním spojená organickým živým poutem, protože není pouze organizací, ale živým organismem, do něhož proudí božský život. A každý křesťan, bez ohledu na to, ve kterém století žije, se stává Kristovým současníkem.
Členem církve se člověk stává ve křtu. A křest je znovuzrození, narození pro Boha. Svatý otec nedávno řekl: „Znovu se zrodit, být znovuzrozeni znamená také, že vstupujeme do nové rodiny: Bůh je můj Otec, církev moje matka, ostatní křesťané moji bratři a sestry. Být znovuzrozeni, nechat se přetvořit v sobě také zahrnuje nechat se dobrovolně začlenit do této rodiny, žít pro Boha Otce a z Boha Otce, žít ze společenství s Kristem, Božím Synem, který mne znovuzrodil svým Zmrtvýchvstáním – jak říká list svatého Petra (srv. 1 P 1,3), žít s církví, nechat se jí formovat v mnoha smyslech, mnoha způsoby a být otevřen svým bratřím, rozpoznávat v druhých skutečně bratry, kteří jsou spolu se mnou znovuzrozeni, přetvořeni, obnoveni; jeden je odpovědný za druhého. Tato odpovědnost je vlastní křtu, který je celoživotním procesem.(…)
K víře jsme byli zavoláni. Bůh nás zná odjakživa, před naším narozením, naším početím. Bůh mne chtěl mít křesťanem, katolíkem. Bůh na mne myslel, hledal mne mezi miliony, mezi mnohými, spatřil mne a vyvolil nikoli pro mé zásluhy, které neexistovaly, ale protože je dobrý. (…)
Být křesťanem neznamená vstoupit do nějaké skupiny, abych tam něco dělal; není to jenom úkon mojí vůle, především mojí vůle, mého rozumu, nýbrž je to úkon Boží. Nemohu se učinit křesťanem, ale jsem znovuzrozen, jsem v hloubi svého bytí přetvořen Pánem.“