Vydání: 2017/7 Papežův diplomat v Česku, 14.2.2017, Autor: Jan Houkal

Už v prvním z nich z knihy Leviticus zazněla ústy Mojžíšovými jasná Boží výzva, abychom byli svatí, protože Bůh je svatý. Ve čtení druhém z Prvního listu Korintským se před krásnými Pavlovými úvahami o moudrosti Boží převyšující tu světskou vztáhla výzva ke svatosti i na tělesnost člověka, která je tak nejen chrámem duše, ale má být i „svatým chrámem Božím“. V evangeliu – pokračujeme v četbě horského kázání – byla výzva ke svatosti zase formulována jako výzva k dokonalosti, a to k takové, jak ji Ježíšův mravní apel definuje a pojmenovává: k dokonalosti převyšující láskou k nepřátelům to, co si pod pojmem dokonalosti obvykle představujeme.
Tedy výzva ke svatosti, která se ve svých nejrozvinutějších formách projevuje jako mravní dokonalost. V povolání k ní a především v Boží pomoci k jejímu uskutečnění pochopitelně spočívá celé naše křesťanství, reálná křesťanskost nás všech. Slova horského kázání jsou totiž adresována všem Kristovým následovníkům (nejen Dvanácti, jak je tomu například u Ježíšových slov svěřujících apoštolům nějakou svátostnou moc). Proto opravdu každý křesťan, každý z nás, je Bohem povolán ke svatosti. I když dost možná nikdo z nás nebude oficiálně svatořečen, ke svatosti chce Bůh pomoci nám všem.
Cesta k ní – postupné „zbožštění“ naší duše, našeho těla a tím i celého našeho života – je bezpochyby celoživotním úkolem. Určitě i s mnoha pády a opětovnými povstáními. Ale jde o to neztratit touhu po svatosti a mravní dokonalosti. Touha je totiž předpokladem, že Bůh s námi opravdu může něco udělat, že jeho milost může být v našem životě reálně a i vnímatelně účinná. Touha totiž otevírá naše nitro Boží pomoci, kterou ke svatosti bezpodmínečně potřebujeme. Jen s Boží pomocí máme naději, že se svatými opravdu staneme. Jelikož Bůh však po ničem jiném netouží víc, než abychom se svatými opravdu stali, a tak mohli být spaseni, pomoc k tomu nabízí opravdu nám všem.
Jenže jak se to pozná, že touhu po svatosti máme? Nebo jak se pozná, zda jsme se už příliš nespokojili se zajetými kolejemi slabostí svého života a že s nimi nechceme už vlastně nic dělat? Možná docela snadno: podle toho, jak na nás působilo dnešní Boží slovo. Pokud nás nenechalo klidnými, pokud v nás vzbudilo posvátný neklid vyplývající z vědomí, jak moc náš život za Kristovým ideálem zaostává, a v našem nitru se ozvalo přání, aby tomu bylo jinak, spojené s touhou s tím něco udělat, tak máme naději, že jsme touhu po svatosti ještě docela neztratili. Kéž by se i tímto neklidem našich srdcí dotkl sám Kristus a kéž by i tento dotek pomohl naší cestě ke svatosti.
Kdybychom celé horské kázání totiž nejen slyšeli, ale s Boží pomocí i žili, pak by už možná apoštol Pavel nemusel až tak připomínat, že i naše tělesnost je „chrámem Ducha Svatého“, protože pohledem na náš život by to mohlo být každému
jasné…