HOMILIE: Ať se dnes naplní, co jsme slyšeli
Vydání: 2019/4 V Panamě jako doma, 22.1.2019
Občas se nám při čtení Písma svatého může zdát, jak je moc vzdálené od doby, ve které žijeme. Jako by se nás netýkalo. Nevládnou u nás totiž žádní králové s nevyslovitelnými jmény a s ještě složitějšími rodinnými vztahy. Nežijeme ve válce a ani nepociťujeme žádné jiné rozvraty, neúrodu či bídu. Ba naopak. Žijeme v hojnosti a tak dobře zajištění, jako nikdy dříve. A právě proto se musíme s novou intenzitou ponořit do studia těchto jedinečných svatých textů, a zvláště evangelií, ve kterých k nám Ježíš i dnes zcela adresně promlouvá, a to navzdory tolika staletím od doby, kdy byla napsána. Všeho je totiž pouze do času. Pozemské jistoty člověka pominou – na rozdíl od Božího slova, které trvá navěky. Vše, na co člověk spoléhal, projde zkouškou ohně.
Když Ježíš vstoupil tehdy do synagogy v Nazaretě, kde vyrostl, vstoupil tam jako muž v „síle Ducha“, jak výslovně podotýká evangelista Lukáš. Vstoupil tam jako člověk věrohodný a ve všem zcela pravdivý. Neplnil žádná možná očekávání, nehrál roli v cizí hře, neprovokoval a ani se nesnažil zajistit si pevné místo mezi soudobou elitou, ani v dějinách. A právě proto mu starobylý Izaiášův prorocký text doslova rozkvetl v rukou. Zazněl volební program pravé lidskosti, ryzí a neokázalý, jaký jen může být život člověka, který se snaží naplnit vůli toho, který ho poslal – totiž bezpodmínečnou lásku k člověku a bezmezný zájem o něj! Není třeba dodávat, že Ježíš Izaiášovu vizi svým životem a posláním naplnil. Víme z evangelií, že to nebylo vždy jednoduché. Nečekaly ho jen otevřené náruče a vlídná přijetí. I on musel prosit o dar trpělivosti a pozornosti, aby s láskou znovu a znovu dokázal vysvětlovat Písmo způsobem, aby mu lidé rozuměli.
Ježíšův „volební program pro člověka“, přednesený tehdy v Nazaretě, má dnes opatrovat církev. Ona je teď ve světě nástrojem spásy, podivuhodným organismem, kde každý má svůj odlišný, ale vždy privilegovaný úkol. Ona dnes musí víc než kdy jindy udržet jednotu v rozmanitosti, ne však jednotu za cenu potření druhého.
Církev má na prvním místě hlásat radostnou zvěst, a to skutečně radostně a pravdivě, bez jakéhokoliv postranního úmyslu. Nemá se uchylovat k žádným politickým hrátkám, protože všechny aliance s mocnými tohoto světa jsou vždy jen hříšným a bohaprázdným spojenectvím, jak ukazují církevní dějiny dávné i nedávné. Na prvním místě je vždy Kristus. Bez něho bychom byli tomuto světu jen pro smích. Církev i dnes má člověka vychovávat ke svobodě – nejdůležitějšímu plodu velikonočního rána, které mu vrátilo důstojnost Božího dítěte, aby už nikdy neměl strach a nemusel se hrbit před nikým a před ničím. Vše ostatní, co není z Boha, člověka vrací zpátky do žalářů všech možných forem a závislostí, které ale mají vždy kliku uvnitř.
Církev i dnes má člověku pomáhat v orientaci v hodnotách, vytyčovat cestu a inspirovat k jejímu dalšímu hledání, aby člověk nezabloudil v pozlátku pozemských volebních kampaní. Nehrozit, neděsit a jen nepředepisovat, ale naopak svou radostí proměňovat svět. Vždyť setkání s nabručeným sektářem nikomu nepomůže – jen otráví, a radosti rozhodně nikomu nepřidá.
Tohle všechno nemá naše domácí církev naplňovat v daleké budoucnosti, ale teď a tady. Každý je za Pánovu nevěstu Církev zodpovědný a proviňuje se, pokud mlčí, když má mluvit, nebo mluví sám, když má mluvit On.
P. RADEK MARTINEK
Sdílet článek na:
