Homilie: Advent: probrat se ze spánku
Vydání: 2016/48 Inspirace pro adventní dobu, 22.11.2016, Autor: Jan Houkal
Advent je jednou z nejkrásnějších a zároveň i duchovně nejsilnějších liturgických dob.
Čím je, respektive čím by měl být, je obsaženo už v jeho samotném jménu: „příchodem“. Je dobou přípravy na příchod Páně. Zaprvé na oslavu příchodu, který už nastal, na oslavu Kristova narození o Vánocích. Ale je také přípravou na příchod, který teprve nastane, na Kristův příchod ve chvíli naší smrti a na konci světa. Přičemž tento druhý rozměr, příprava na budoucí Kristův příchod, nás provází především na začátku adventu, jak je slyšet i z dnešních biblických čtení, zatímco přípravy na Vánoce se týká spíše jeho druhá část. Nejprve tedy, zvlášť v těchto prvních adventních dnech, máme hledět na konec života a světa s vědomím, že oboje může kdykoli přijít. Jak advent půjde dál, má se naše mysl stále více začít soustředit na zaslíbení narození Mesiáše, a tak se duchovně ztotožnit s generacemi žijícími před ním, aby pak vše vyústilo do předvánočního týdne, v němž se zpřítomní události narození Páně už bezprostředně předcházející.
Adventní příprava na Kristovy příchody se ovšem neděje ničím jiným než zase jeho příchodem: novým příchodem do našeho srdce a života. Něco takového se opakuje každý rok, dobře to víme, jsme na to každoročně upozorňováni. Jenže co pro to můžeme udělat, aby se tento příchod stal něčím živým? To je důležitá otázka, protože na míře živosti Kristova příchodu do našeho života bude záviset nejen míra duchovního užitku z oslavy jeho narození (a samotného adventu), ale i míra připravenosti na to, kdyby už nastal konec světa a Kristus přišel ve slávě, anebo jednoduše míra naší připravenosti na konec vlastního života, na smrt, na setkání se s Bohem tváří v tvář.
Jistě jsme slyšeli už mnoho rad, možná tolik, kolik adventů jsme už prožili. Jednu stále platnou a praktickou, co pro nový Kristův příchod udělat, nám nabízí dnešní druhé čtení z listu Římanům. Vyzývá k obrácení, k probrání se ze spánku, čemuž má sloužit střídmost a nepečování o tělo tak, aby to vyvolávalo žádosti. Je to totiž právě střídmost, která může být tím, co pro příchod Krista můžeme udělat. Je něčím, co nám pomáhá lépe vnímat sebe i Boha, a tak snadněji otevřít svá srdce Kristu, který do nich – způsoby křesťanství vlastními – chce vejít. Střídmost, usebranost a sebezápor by proto k adventu měly patřit. Není to úplně jednoduché, zvlášť v době všech možných i nemožných předvánočních večírků, ale stojí za to se o ně snažit. Pokud se nám to aspoň trochu podaří a pokud vše spojíme s modlitbou, svátostmi a četbou Písma, možná pocítíme, že se opravdu něco stane: posílí se naše víra a radost z Božích věcí a tím i touha po svatosti. A to už není nic jiného než onen kýžený příchod Krista, nejlepší příprava nejen na Vánoce, ale především na konec světa a na vlastní smrt, má-li naše existence vyústit do
Boha.
P. Jan Houkal
Sdílet článek na:
