Vydání: 2017/11 Dobrou knihu letos „ulovil“ P. Jan Rybář, 14.3.2017, Autor: Jan Houkal

Při bohoslužbách se dnes konají první skrutinia čekatelů křtu, závěrečná „zkoumání“ jejich skutečné připravenosti k tomu stát se křesťany. Všichni katoličtí křesťané se mají ode dneška začít ještě intenzivněji připravovat na obnovu křestního vyznání o velikonoční noci. Proto se tuto a o dvou následujících nedělích čtou výrazné perikopy z Janova evangelia: dnes Kristův rozhovor se samařskou ženou, za týden uzdravení slepého od narození a za dva týdny pak vzkříšení Lazara. Jsou to krásné texty a všechny se dají vykládat právě jako vzory uvěření, obrácení a duchovního uzdravení. Stojí proto za to se do nich zaposlouchat a nejlépe si sama sebe představit na místě těch, k nimž Kristus přichází, a rozjímat o své vlastní cestě za ním.
Setkání Pána Ježíše se Samaritánkou u studně Jákobovy můžeme číst jako jakýsi prototyp uvěření, anebo – pro nás už věřící – jako vzor obrácení. Člověk, podobně jako samařská žena, touží po utišení své duchovní žízně a hledá zdroj vody. Když se při tomto hledání nemine s Kristem, Kristus člověka osloví. Nejprve se zdá, že po něm něco chce („dej mi ty napít“), člověk se možná brání, možná Ježíšovu požadavku ani nerozumí. Když však přeci s Ježíšem začne komunikovat, brzy zjistí, že je to především on, kdo může být Kristem obdarován, a to mnohem víc, než si původně představoval: Kristus nenabízí jen pozemskou vodu z nějaké studně, nýbrž přímo „vodu tryskající do věčného života“. Nenabízí jen pozemské ukojení žízně, ale Boha. To člověka naplní radostí, ale přichází zkouška: zda ustojí odhalení vlastního hříchu a jeho pojmenování („ten, kterého máš teď, není tvůj muž“). Nyní záleží na tom, co s tím udělá a zda něco ve svém životě změní. Pokud ano, může se stát Ježíšovým učedníkem, může být pokřtěn (proto byli katechumeni ve staré církvi při skrutiniích skutečně dotazováni, zda se už toho či onoho hříšného návyku skutečně zbavili). Pak také může jít a hlásat o Kristu svému okolí.
Celý tento zdánlivě jasný výklad má však jeden malý zádrhel: v evangeliu není řečeno, zda samařská žena svůj život skutečně změnila podle toho, jak jí Ježíš řekl. Můžeme se sice domnívat, že asi ano, uvěřila-li v něj jako v Mesiáše, který jí „řekl všechno, co udělala“, ale jistě to nevíme. V této nejistotě ale můžeme vidět příležitost, abychom si celý příběh ještě jednou přečetli, našli v něm svou vlastní cestu víry a nechali si Kristem říci, co je v našem životě špatné a hodné změny. Mohou to být stavy a skutky, s nimiž jsme se už až přespříliš sžili a pro nějakou jejich změnu se stali takřka neoslovitelnými. A právě proto, že nějaké kázání sílu něco takového změnit už zpravidla nemá, je nejlepší se nechat oslovit přímo Pánem Ježíšem skrze jeho slovo…