Hledat Boží přítomnost ve světě

Vydání: 2020/38 Lesná se raduje z nového chrámu, 15.9.2020, Autor: Jiří Macháně

Biskup VÁCLAV MALÝ oslaví týden před svátkem sv. Václava své sedmdesáté narozeniny. Ačkoliv říká, že je slaví nerad, připomínáme je rozhovorem, v němž se ohlíží za uplynulými roky života i za společenským a vnitrocírkevním děním.


„Víra je spojena i s neustálým hledáním a prohlubováním vztahu s Bohem i lidmi. Je to trvalá duchovní aktivita, otevřenost a dynamika. To je nárok, který přijmout a nést není úplně lehké,“ říká biskup Václav Malý. Snímek Martina Řehořová/Člověk a Víra


Jak jste prožil dětství?

Na kraji tehdejší Prahy, na Žvahově. Bylo tam blízko do přírody a do kostela jsme chodili na Zlíchov. Vyrůstal jsem ve velkém městě a zároveň tak trošku na venkově. Byla tam prima parta, hráli jsme fotbal, podnikali různé výpravy a čas od času svedli nějaký ten boj s kluky ze sousedství.

Tatínek byl učitel, muž vzdělaný a to, co je ve mně, mám hodně od něj. Mohl sice učit na gymnáziu, ale zvolil si sám základní školu, protože ji považoval za výchozí bod do života. Maminka studovala práva, ale potom přišla německá okupace, takže v právech nepokračovala a zcela se věnovala rodině, čehož si moc vážím. Měli jsme po celý život velmi pěkný vztah se třemi sestrami. Jedna už bohužel zemřela, druhá je vdaná v Libanonu a další žije v domově seniorů.

Kdo na vás měl v duchovním životě zásadní vliv? Jak jste objevil své kněžské povolání?

První byli rodiče, protože víra pro ně nebyla jen plněním povinností, ale byla to víra živá, která se projevovala velmi konkrétně v jejich životě. Díky nim jsem měl možnost se poměrně záhy seznámit s františkánem Bonaventurou Boušem. V roce 1968 jsem pak doslova hltal rozpuk křesťanských aktivit. O kněžství jsem přemýšlel už jako student na gymnáziu a v roce 1969 pak začal studovat teologii. Původně jsem se chtěl věnovat archeologii Blízkého východu.

Po kněžském svěcení jste působil ve Vlašimi a pak v Plzni. Proč jste vlastně přišel o tzv. státní souhlas?

V roce 1977 jsem ve druhé vlně podepsal Chartu 77 a hned následující rok jsem byl zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V Plzni jsem pak přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské služby a ve zdůvodnění bylo, že mé jednání není ve shodě se socialistickým řádem. Na Plzeň ale moc rád vzpomínám. Ta spousta aktivit! Už tehdy tam existovala neformální farní rada.

Muselo vám být ale jasné, že podpis Charty a účast ve VONSu negativně dopadnou na vaše kněžské působení…

Bylo. A ne všichni s tím souhlasili. Jenže já jsem byl přesvědčený, že nemůžu mlčet. Na jedné straně jsem prožíval krásné chvíle s věřícími, ale na druhé straně na mě doléhaly vnější společenské okolnosti a komunistický režim. Cítil jsem v tom velké napětí – nemohl jsem jen horlivě kázat a neříci jasné slovo o společenských záležitostech. Nebylo to ze vzdoru. Nechtěl jsem se odpoutat od svého kněžského působení ani v tom nehledal životní cestu. Odmítl jsem jenom mlčky snášet a sledovat, co se děje kolem mě. Nikdy jsem neuvažoval, že opustím kněžskou službu.

Dnes je hybatelem společenských nálad i motivem jednání nebo naopak nekonání lidí do značné míry strach. Mnohokrát jste přiznal, že tehdy jste ho měl také.

Ano, prožíval jsem ho, nic si nenamlouval a přijímal jej. To byl první důležitý krok k tomu, abych ho překonal a měl i sílu k odporu. Byl jsem pevně přesvědčen, že pravda je za daných okolností na mé straně – a to mi dávalo sílu. Stejně tak vědomí, že se svým odporem projevuji jako svobodný člověk nadaný evangelní svobodou, která po mně požaduje pro tyto ideály přinést i oběti. Nikdy jsem nežil v pocitu nebo si nenamlouval, že jsem hrdina a že všechno zvládnu.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
 
VÁCLAV MALÝ (* 21. září 1950). Na kněze byl vysvěcen 26. června 1976. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a o rok později byl jedním ze 17 zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V lednu 1979 byl zbaven státního souhlasu a posléze sedm měsíců bez soudu vězněn. V letech před pádem komunismu pak pracoval jako topič a zeměměřičský figurant. Rok byl mluvčím Charty 77. Během Sametové revoluce moderoval velká lidová shromáždění, byl spoluzakladatelem Občanského fóra. V následujících letech působil jako kněz v Praze. Na biskupa byl vysvěcen 11. ledna 1997. Jeho biskupské heslo zní „Pokora a pravda“.

JIŘÍ MACHÁNĚ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 39 22. – 28. září 2020

Křesťanské symboly v politice

Symboly jsou pro lidskou povahu důležité, ale u každého z nich musíme mít neustále na paměti, že je pouze pomůckou k pochopení něčeho většího a hlubšího.

celý článek


Libanon: zachováváme si naději

Osm týdnů po masivním výbuchu, který zdemoloval libanonskou metropoli Bejrút a připravil statisíce lidí o přístřeší, do země stále míří mezinárodní pomoc. Místní…

celý článek


Přinuceni k útěku jako Ježíš

V naší době se miliony rodin nacházejí v bezútěšné situaci podobné té, jakou zakoušela Svatá rodina na útěku do Egypta. Upozorňuje na to papež František ve svém poselství…

celý článek


Katolický týdeník mění distributora novin

KT bude od příštího vydání do schránek čtenářů doručovat prostřednictvím své sítě společnost PNS - nikoliv Česká pošta, jak tomu bylo dosud. Správa předplatitelského…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay