Vydání: 2006/34 Kostely na hranicích, 18.8.2006

Příloha: Perspektivy

Dvojí důvod k smutku obsahuje dopis melchitského patriarchy Gregoria III. (KT 32/2006). Prvním je zahanbující lhostejnost Západu (i nás) k osudu křesťanů leckde v třetím světě a na Blízkém východě zvláště. Melchité patří k starým východním církvím, žalostnému zbytku křesťanstva byzantského světa s přímou návazností na prvokřesťany helénistického starověku. Po staletí ponižování, diskriminace a pogromů prokazovali tito křesťané víru „svědectvím krve“. Relativní úlevu jim přineslo období kolonialismu. Nyní, v době eskalace napětí mezi Západem, jehož součástí je i stát Izrael, a mobilizujícím se islámským světem, se znovu stávají bezbrannou obětí.
Druhým důvodem smutku je pocit, že dopis je psán z pozice vydíraného. Vyděračem je současná mocenská konstelace na Blízkém východě. Dle Gregoria „to všechno má svůj počátek v izraelsko-palestinském konfliktu“. Není to tak, perzekuce křesťanů dosahovala rozměrů genocidy už za osmanské nadvlády, zmíněný konflikt však jejich strádání nepochybně stupňuje. Autor dopisu naléhá na jeho řešení, aniž naznačil jeho politicky možný způsob. Stále více muslimů soudí, že jím má být zrušení státu Izrael...
V jednu chvíli zamrazí varování: „...pak budete žít ve strachu z arabského a islámského světa.“ Čtenář se místy neubrání dojmu, že autor bezděčně převzal islamistický pohled na věc. Rozumějme však. On je křesťanem a současně etnickým Arabem, žije obojí identitu. I my máme v sobě podvojnost, jsme křesťany a občany sekularizovaného Západu, což není totéž. Pak je tu ještě jedna identita, ta židovská... Dopis nám připomíná, že nejde jen o bipolární konflikt, ale o průsečík mnoha antagonismů. Vzpomeňme též, že se Západ o daný stav přičinil tím, že „tam“ Židy vyhnal, že jeho konzumní civilizace smrtelně ohrožuje životní způsob tradiční islámské komunity a že mu zhoubná závislost na ropných zdrojích brání vzít v úvahu všechna potřebná hlediska. Věci zašly už tak daleko, že nikdo neví, co s tím. Stane-li se to někomu z nás, obracíme se k Bohu. Dopis je voláním o pomoc v krajní nouzi. Alespoň o pomoc v modlitbě. Neměli bychom je oslyšet. A měli bychom na ně často myslet.

***

V chaotických polemikách našich politiků v situaci povolebního patu znovu ožila představa pohodlnějšího vládnutí: Zaveďme většinový volební systém! (Dodejme: a lichý počet poslaneckých míst.) Přichází s ní ten, kdo má pocit, že měl vítězství na dosah, ale musí se o ně dělit. Před lety to byla ODS, nyní je to ČSSD. Za vzor bývají vydávány země, kde funguje systém dvou velkých stran, Velká Británie a USA především. Mít jej u nás, nemotaly by se velkým stranám v cestě k moci ty „malé“ a neměli bychom rozdělenou levici. To by se to vládlo!
V obou anglosaských zemích to funguje. Jenže tam je systém dvou stran výslednicí historického vývoje, který přál spontánnímu rozvoji občanské společnosti a během něhož nebyla nikdy zpochybněna vláda zákona. Směřuje společenský pohyb v našem Česku stejným směrem? To je otázka. Je snad dobré ho „urychlit“ změnou ústavního zákona? Povedlo by se přimět veřejnost, aby si vždy vybírala jednu ze dvou „velkých“ stran? Při jejich nezralosti a neodolnosti vůči korupci? Nehrozilo by nám pak nezbytí odevzdat se libovůli dvou peleší lotrovských?
Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Podstatu něčeho nezměníme tím, že tomu opatříme novou fasádu. Náš management podnikatelský, politický i administrativní si pohotově opatřil nový zevnějšek: platy, auta, ošacení, vybavenost kanceláří, styl rekreace atd. Marná sláva, nová fasáda často zakrývá způsoby chování, prožívání, komunikace a rozhodování zavedené dávno před listopadem 1989. Lze očekávat, že pouhá změna volebního zákona s jeho aritmetikou změní stávající charakter české politiky?
Srovnáváme-li politická spektra západních zemí, k nimž tolik vzhlížíme, s naším, je tu jeden pozoruhodný rozdíl. Našim stranám chybí vnitřní myšlenkový pohyb. Jistěže v nich existují pnutí, která jsou projevem vnitrostranického zápolení o moc. Nevzpomínám si však, že by někdo z našich současných politiků vyslovil něco inspirativního, co by vrhlo nové světlo na stav společnosti a světa a o čem by stálo za to uvažovat. Naše strany jsou prostě myšlenkově sterilní. Reprezentují je stejné tváře, které produkují stále stejné výroky, takže už předem víme, co asi řeknou.
Lze snad očekávat, že nějaký nový volební zákon, třeba ten většinový, příznivý velkým stranám, toto změní? Mohl by mít smysl, kdyby kodifikoval změny, k nimž došlo v oblasti, jíž říkáme „předpolitická“. Oč by v ní mělo jít? Především o shodu v základních hodnotových preferencích. Pokud jedna partaj tvrdí (a možná i věří), že ta druhá způsobí společenskou katastrofu, je to vhodný příspěvek k nějaké formě studené občanské války, nikoli k tvorbě rozumné politiky. Za její nezbytný předpoklad pokládám sdílené respektování vlády zákona, lépe řečeno jistého morálního minima. K tomu ale naši politici zatím nespěchají a ani soudnictví a administrativa mu vážnost nezjednávají. Proto by bylo rozumné s nějakými změnami fasády, včetně volební aritmetiky, tj. způsobu přepočítávání hlasů, raději počkat.
ř