Vydání: 2005/26 Kněžská samota, 1.7.2005, Autor:

Příloha: Perspektivy

Politologové komentující francouzské a holandské odmítnutí „euroústavy“ vesměs konstatují:

Francouzská a nizozemská veřejnost se sice účastnila referenda o ústavě, vyslovila se však k jiným tématům: k tomu, co cítí k svým vládnoucím kruhům; projevila též obavy ze současného stavu a budoucího směřování EU.

Francouzi se hrozí demontáže sociálního státu, Holanďané přílišného centralismu EU, jedni i druzí mají prostě své důvody. Společným jmenovatelem je tedy převaha místních, partikulárních hledisek nad celoevropskými.

Vládnoucí politické elity (v obou zemích „proevropské“ a výsledkem referend zaskočené) smýšlejí a jednají jinak než podle toho, co cítí a čím žijí jejich občané. Toto vzájemné odcizení je závažným nedostatkem politického života v obou zemích – a patrně i v mnohých dalších.

Žurnalistika (ve srovnání s našimi poměry vyspělá) nedokázala toto vzájemné odcizení překlenout. Zřejmě i ona je světem pro sebe, a proto neplní jeden ze svých podstatných úkolů.

Odmítavý postoj veřejnosti v zemích, které od počátku fungovaly jako jedny ze sloupů evropské integrace, svědčí o pochybeních v uskutečňování samotného jejího projektu. Evropa se už po dvě generace snaží překonat svou roztříštěnost, a to z důvodů sebezáchovných, aby totiž předešla tomu, co bylo původně vnímáno jako zřejmé zlo. Zlu nelze čelit jinak než dobrem. To však svou někdejší zřejmost ztratilo. Občas se sice objeví zmínka o „evropských hodnotách“, není však jasno, které to jsou. Proto je EU budována nikoli jako hodnotové společenství, ale jako ekonomický prostor. A to se, jak vidno, příliš nedaří. Od pradávna je známo, že nestaví-li město (nebo i „evropský dům“) Hospodin, marně se lopotí stavitelé...

***

Volba českého krále a římského císaře Karla IV. „největším Čechem“ nepřekvapuje. Je postavou, o jejímž přínosu kulturním, hospodářském, politickém i duchovním není pochyb. Politické selhání jeho syna Václava a mnohaletý spor o přijetí druhého syna Zikmunda na osiřelý český trůn, provázený husitským plundrováním, dodaly Karlu IV. pověst posledního dobrého českého krále. Pobělohorská doba, kterou české dějiny zarputile hodnotí jen jako temnou, pověst Otce vlasti ještě upevnila. V osobě Karla IV. se tedy ideálním způsobem propojily zásluhy a mýtus. Těžko odhadnout, co při volbě největšího Čecha více rozhodovalo.

Výsledek ankety ale prozrazuje něco více než jen obdiv poučených a lásku v mýtu žijících, což potvrzují i jména na druhém a třetím místě: TGM a Václav Havel. Co mají ti tři společného? Zosobňují nejen státotvorné úsilí, duchovní a intelektuální kredit, ale – a to je pro naší českou xenofobii důležité – také snahu otevřít se světu, vůli přijmout hodnoty cizích kultur a poučit se. Skutečnost, že se na prvních třech místech usadili lidé, kteří nepopřávali českému nacionalismu a provincionalismu, ale naopak zdůrazňovali integraci do evropského politického a kulturního dění, je příslibem jak konečné tečky za „žižkovsko-jiráskovskou“ fobií ze všeho ne-českého, tak i snahy skoncovat s příslovečnou národní malostí.

Toho je nám totiž zapotřebí jako soli. Ustavičná oscilace mezi představou Čech jako pupku světa a současně poníženým bolestínstvím, doprovázeným kličkováním dle rčení „kam vítr – tam plášť“, není totiž ničím jiným než dokladem národní nezralosti. Karel IV., TGM i Václav Havel se snažili ukázat Čechům jejich skutečné a důstojné místo v Evropě, vykoupené odpovídající mírou zodpovědnosti a kritickým zhodnocením vlastních historických chyb. Teprve až toto místo přijmeme, vyroste z českého ufňukánka zdravě sebevědomý mladý muž.