Vydání: 2005/33 Tchýně, 10.8.2005, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

Analytické filozofii se také říká filozofie jazyka. To je - zjednodušeně řečeno - dáno přesvědčením, že většinu problémů tradičně považovaných za problémy filozofické lze řešit analýzou jazyka. Důraz na logiku, který je většině analytických filozofů vlastní, pak odrazuje mnoho čtenářů ne-filozofů. Díky tomu je pak analytická filozofie neprávem pokládána za cosi sterilního a formalistického, co pro normální život nemá větší hodnotu.

Jedním z výrazných představitelů české analytické filozofie je Jaroslav Peregrin, který už mnohokrát dokázal, že je schopen psát texty vysoce odborné a specializované, a navíc čtenářsky přístupné a popularizační. Pro čtenáře, který se v analytické filozofii necítí úplně doma, lze doporučit Peregrinovu knihu (vydanou už před nějakou dobou) s přiléhavým názvem Filozofie a jazyk. Jedná se o sbírku úvah, kde si přijde na své jak analytický filozof, tak člověk, jemuž analytická tradice vlastní není. Prvnímu zmíněnému není potřeba knihy příliš uvádět či doporučovat. Pro druhý typ čtenáře stojí za to zmínit aspoň dvě témata, kterým se Peregrin věnuje a která bych rád doporučil jeho pozornosti.

Prvním je úvaha o serióznosti filozofie a o podezření, není-li filozofie náhodou jen prázdným tlacháním. Peregrin popisuje známý případ amerického fyzika A. Sokala, který v devadesátých letech vyzkoušel své podezření týkající se hodnoty některých filozofických textů zajímavým pokusem. Cíleně sestavil blábol, ve kterém se zhusta objevovaly obraty a termíny obvykle používané v jím zpochybňovaných filozofických textech, a takto vzniklý paskvil zaslal významnému časopisu Social Science. Ten ho kupodivu otiskl. Sokal pak o celé věci sepsal knihu, kde se snažil ukázat bezcennost některých filozofických textů a nekompetentnost jejich autorů (spadeno měl zvlášť na autory francouzské). Pro úplnost stojí za to z jeho textu ocitovat aspoň dvě věty:

Derridova vnímavá odpověď šla k jádru klasické obecné relativity: „Einsteinovská konstanta není konstantou, není středem. Je samotným pojmem proměnlivosti – je, nakonec, pojmem hry. Jinými slovy, není pojmem něčeho – středu, z něhož by mohl pozorovatel vyjít ke zvládnutí pole –, ale je samotným pojmem hry. Vyjádřeno v matematických termínech, Derridovo pozorování se vztahuje k invarianci Einsteinovy rovnice pole při nelineárních prostoročasových difeomorfismech (zobrazení nelineární časoprostorové mnohosti na sebe samu, která jsou nekonečně diferencovatelná, avšak nikoli nutně analytická).

Reakci časopisu Social Science na Sokalovo posměšné odhalení „filozofických“ blábolů, spor přírodovědecky orientovaných myslitelů s humanitními vědci i Peregrinův komentář snažící se rozkrýt otázku, co vlastně filozofie je, pak je nejlépe hledat v Peregrinově knize samotné. Další převyprávění by čtenáře jen připravovalo o požitek z četby myšlenkově i stylisticky vytříbených stránek této knihy.

Dalším (i když ne posledním) zajímavým tématem je jazykovědná teorie amerického lingvisty N. Chomského. Podle tohoto myslitele a jeho žáků představuje jazyk nikoli komunikační nástroj „vymyšlený“ člověkem, ale cosi, co je součástí lidské přirozenosti, a co má blíž k instinktu než k umělému výtvoru. Jakýkoli přirozený jazyk (tedy jazyk používaný lidmi k normální komunikaci) je nesmírně složitý - těžko si lze představit, že by se tak složitému umělému výtvoru bylo schopno naučit dvouleté dítě, kdyby nemělo „v sobě“ předem dánu jakousi základní gramatickou výbavu. Zajímavé je také zjištění, že i nově vzniklé jazyky (ať už jde o primitivní jazyk přistěhovalců vzniklý nedokonalým přijetím jazyka hostitelské země nebo jazyk vzniklý smíšením prvků několika jazyků národů, které se sešly na stejném teritoriu, nebo třeba znakovou řeč pro hluché) v krátkém čase překonávají prvotní primitivní fázi gramaticky jednoduchého jazyka a vytvoří gramatickou bohatost typickou pro všechny přirozené jazyky.

Jaký je tedy význam jazyka pro člověka, jak jazyk vznikl a jak se vztahuje k lidské přirozenosti? Podobně jako v předchozím případě bude i zde vhodné odkázat přímo na Peregrinovu knihu. Čtenáři se tak otevře možnost seznámit se čtivou formou s některými problémy typickými pro současnou analytickou filozofii. A pokud někoho nezaujme samotná filozofie, jistě ho obohatí aspoň některé části Peregrinových esejů (např. ty, které jsem zde zmínil), které pro filozofa znamenají pouze východisko a podnět k vlastním úvahám, ale které jsou zajímavé samy o sobě, a to i pro nefilozofa.

Jaroslav PEREGRIN, Filosofie a jazyk (eseje a úvahy), Triton, Praha 2003