A může člověk vůbec sám u sebe poznat, jestli je jeho víra živá, a ne zkostnatělá? Řekla bych, že tenhle slovník je jeden z prvních kandidátů na přehodnocení, protože pak nám křesťanům okolí nerozumí a my mezi sebou taky nemusíme vždycky myslet totéž. (Já třeba skutečně nevím, co si představit pod "zkostnatělou vírou", i když tak nějak snad tuším.)

Živost, či neživost (zkostnatělost :-) )souvisí s opravdovostí. Měl bych se ptát: "Pane Ježíši, jdu po správné cestě?" A Bůh odpovídá...
Ale to už jsme odbočili od tématu. Je těžké položit na tento článek otázku, protože je dle mého především určený pastýřům (biskupům a kněžím). My jsme v roli stáda, které oni vedou a naším úkolem je dobře naslouchat a poslouchat pokyny pastýře. Je ale jedna otázka. Nejsme "tupé" stádo? Rozumíme smyslu pokynů pastýře? A pokud ne, ptáme se? Možná by pak mohl pastýř lépe zhodnotit které zvyklosti jsou už zastaralé a ... změnit je.

Právě - a ta slova jsou v tomhle smyslu používána jinak než v běžné mluvě, jako mnohá další. Což není samo o sobě špatně, možná i naopak, ale je pak problém se dorozumět s okolím. Tady je obrovská spousta prostoru, co může ovce dělat i bez pastýře - k tomu, aby křesťan "odkostil" svůj slovník, způsob komunikace nepotřebuje změnu pravidel nebo schválení shora.
Poznámka - i obracení se na Boha může být v tomto smyslu velmi zkostnatělé, může být manýrou, pokud do otázky zároveň nevpustíme pochybnost. Ale vím, že to tak myslíte, i s tou pochybností :)
A ještě - ano, je zde magisterium, jsou zde pastýři. Ale v církevních dokumentech (možná bych byla schopná dohledat konkrétní odkaz) najdeme pasáže o tom, že tato poslušnost stáda nemá a nesmí být pasivní - tupá. I na ovcích je, aby přemýšlely i nad těmi pokyny. Ty velké změny je jistě potřeba mezi pastýřstvem projednat, koneckonců oni na to obvykle mají vzdělání a rozhled (aspoň doufám) ale hlas ovcí by neměl zapadnout (když chtějí větší salaš, vědí, o čem mluví, an rozdíl od pastýře, který nocuje ve světnici, řečeno obrazně).
Když jsem byla holka, chodilo se třeba do kostela mnohem víc "zahaleně". Že dneska v kostele vidíte ženské v kratší sukni, tričku bez rukávů, kluka v kraťasech je pro mě příklad dobrého "odkostění", které znamená mj., že dotyční berou "dům svého Otce" jako přirozenou součást svého života - a to je příklad něčeho, co lze odkosťovat snadno a zdola, aniž by bylo třeba systémových změn.

dobrá vzpomínká,dlouhá sukně, bílá líčka,tak se pozná katolička :-)
Jako jo, neni problém,vkusne oblečení,podle módy,to je moc dobré a oko potěšující.
Ale myslím , že je to systémových změnách a samozřejmně o změně smýšlení.

Ale to souvisí - změna smýšlení se pozná i v tom každodenním. Oltář čelem k lidem není "jen" vnějšková věc, ale plod přehodnocení určitého pohledu, názoru, zvyklosti, pohledu na úlohu a postavení kněze atd. Malé děti v kostele jsou rovněž relativní novum a odrážejí posun od chápání mše jako mystéria pro vyvolené k shromáždění kolem Krista-bratra všech. Atd. Čili tyhle malé věci signalizují proměnu přístupu, a zároveň ji spolupůsobí.