Evžen Plocek obětoval život na Velký pátek
Vydání: 2009/6 Tři pochodně svědomí , 4.2.2009, Autor: Aleš Palán
Širší veřejnost zná většinou pouze dvě zápalné oběti, které vzplály na Václavském náměstí v Praze na počátku roku 1969: studenty Jana Palacha a Jana Zajíce. V jejich stínu zůstává zcela neoprávněně čin třetí. Oběť svobodě přinesl i Evžen Plocek z Jihlavy.
Čtyřicetiletý vedoucí obchodně-technického úseku továrny Motorpal se upálil na jihlavském náměstí 4. dubna 1969. Jeho čin dnes připomíná malá pamětní deska. „Upálil se na protest proti normalizační politice KSČ,“ stojí černými písmeny na mramorové desce. K dovršení paradoxů doby je třeba říct, že ačkoli byl Plocek „rodiči vychován v náboženském duchu“ – jak tvrdí jeho přítel z mládí Milan Jiskra – stal se později členem komunistické strany. Jednu dobu dělal ve fabrice docela slušnou partajní kariéru. Patřil k reformnímu křídlu strany, s velikými nadějemi se účastnil Vysočanského sjezdu, ale ochota, s jakou tato údajná „avantgarda lidstva“ v zemi náhle rozsévala normalizační principy, ho evidentně zaskočila. Evžen Plocek po sobě nezanechal žádný komplexní dopis, kde by vysvětlil pohnutky svého činu. Pouze dvě krátké zprávy: „Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit“ a „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“. Plocek, který se v posledních okamžicích před smrtí odvolává na italského marxistického filozofa, snad opravdu primárně protestoval proti normalizační politice své partaje, a ne proti okupaci své vlasti.
ŽENA Z LUNAPARKU
Ta scéna musela být naprosto přízračná. Byl Velký pátek večer – a Evžen Plocek „vychovaný v náboženském duchu“ musel vědět, co to znamená. V horní části rozlehlého jihlavského náměstí stály právě kolotoče, stánky s cukrovou vatou, střelnice a další pouťové atrakce. Hluk, křik, shon… V nedalekém průjezdu se mezitím jeden muž polévá hořlavinou… Dejme slovo jihlavské spisovatelce Ludmile Klukanové, která o Plockově činu aktuálně napsala: „Zapaluje na sobě oděv, běží přes náměstí kolem jarních kolotočů k radnici, plane obrovským plamenem (křičí prý „Dvacet let jsem byl komunistou, ale…“ a „Za Palacha!“), padá blízko morového sloupu, žena z lunaparku na něho hází celtu, lidé z něho trhají přiškvařené šaty, křičí bolestí.“ (Článek, z něhož citujeme, byl napsán v dubnu 1969, ale vyjít mohl až o více než dvacet let později.) Plocek si dal před svým činem v bufetu dva rumy. (Jinde se hovoří o několika promilech alkoholu v krvi.) Jeho první starostí po převozu do jihlavské nemocnice tedy bylo, aby jeho čin nebyl vykládán jako zkratové jednání opilce. Nechal si kvůli tomu zavolat i tajemníka KSČ, jemuž řekl, že se jedná o politický protest. Pamětníci se shodují na tom, že Plocek jindy nepil, a dát si panáka předtím, než člověk škrtne sirkou, je pochopitelné. Mimochodem: traduje se, že Evžen Plocek měl u sebe jen jedinou sirku. Bylo to buď, anebo. Za pár dnů muž s popáleninami třetího stupně umírá.
ZAMLČENÁ OBĚŤ
Jaký Evžen Plocek byl? „Přemýšlivý, pracovitý, poctivý k sobě i druhým,“ říká o něm vzpomínková brožura Zamlčená oběť, která vyšla v roce 1990. Jihlavské noviny Jiskra o něm pár dní po pohřbu hovoří jako o člověku, který „uměl žít plně svůj život a nevyhýbal se konfliktním situacím“. Plockově sestřenici Marii Steindlové bylo v roce 1969 čtrnáct let. Spíše než na něho si tedy vzpomíná na Plockova syna, jemuž v té době bylo patnáct. A Plocek samotný? „Vybavuju si ho jako člověka otevřeného, nikdy ne nafoukaného,“ pokouší se dnes rozpomenout. Zatímco Palachův čin vyvolal bouřlivou celospolečenskou reakci, Plockova oběť takový ohlas neměla. Ani ho mít nemohla: Plocek nebyl první, na život si nesáhl v metropoli a média o jeho kroku nemohla svobodně informovat – v té době už totiž postupující normalizace nastolila cenzuru. O Plockovi tak krátce napsala jen okresní Jiskra. Rudé právo zařadilo noticku do rubriky Černá kronika. Rozhostilo se ticho, jež trvalo dalších dvacet let.
TŘICET SEBEVRAHŮ
„Jako křesťan nemohu způsob, kterým Evžen Plocek odešel z tohoto světa, přejít bez určitého pozastavení. Každopádně to však byl čestný člověk. Vždyť položit svůj život za svobodu je tou největší hřivnou, jakou může člověk své zemi nabídnout,“ přemýšlí krajský tajemník KDU-ČSL na Vysočině a jihlavský radní Antonín Holub. V době, kdy se Plocek upálil, byl na vojně. Zpráva o tomto činu ho nicméně silně zasáhla. Uvědomil si, že něco nadějného končí a mraky se stahují. Na otázku, jakou připomínku plánuje na začátek dubna jihlavská radnice, je možná ještě brzo. Mluvčí městského úřadu Radek Tulis v tuto chvíli ještě neví, jestli se bude organizovat něco navíc, nebo jen tradiční tichá poklona vedení města před pamětní deskou. „Akce se účastní i zástupci politických stran a některých organizací,“ podotýká Radek Tulis. Památku Evžena Plocka si každopádně v předcházejícím týdnu 4. dubna připomenou místní noviny. Jihlavské listy chystají přílohu sestavenou z unikátních, dosud nikdy nezveřejněných a teprve nedávno objevených fotografií z Plockova pohřbu. (Jeden z těchto snímků zveřejňujeme i na této straně.) Je ovšem možné, že vzpomínkových akcí bude letos víc. Palach, Zajíc a Plocek totiž nebyli jediní, kteří se v té době polili hořlavinou a zapálili. Stejným způsobem si na život během jara 1969 údajně sáhlo dalších 27 Čechů. V těchto případech však není prokázáno, že šlo o vyhraněně politický čin. Někteří sebevrazi byli prý psychiatričtí pacienti, jiní měli velké problémy se zákonem či v soukromém životě. Velikost zoufalého protestu tria Palach – Zajíc – Plocek to přesto ani v nejmenším nesnižuje.
