Vydání: 2006/36 Poslušnost vůči církevním autoritám, 4.9.2006

Příloha: Perspektivy

Marc Stenger, biskup ze starobylého francouzského města Troyes, zavítal do Prahy na začátku června. Ve Francouzském institutu v Praze se v rámci cyklu Rozumět světu zamýšlel nad otázkami hodnot v současné Evropě. Marc Stenger je také prezidentem hnutí Pax Christi a členem Komise biskupských konferencí zemí EU.

V rámci svých biskupských povinností se účastníte i jednání institucí Evropské unie. Jaká je tam vlastně pozice katolické církve?
Oficiálně katolická církev velký vliv uvnitř Evropské unie nemá. Existuje Komise biskupských konferencí zemí EU sídlící v Bruselu, která má status pozorovatele. Naše přítomnost v institucích EU je ovšem velice důležitá, protože jsme svědky nejrůznějších politických jednání, do kterých mohou biskupové také trochu zasahovat, pokud se nějak týkají církevních či jinak nám blízkých záležitostí. Nepřicházíme ovšem do institucí EU s duchem bojovným, nýbrž s duchem dialogu a porozumění.

V Praze jste přednášel o evropských hodnotách. Cítíte se vy sám být Evropanem? A jak byste evropskou identitu charakterizoval?
Ano, cítím se být Evropanem. A aby byl člověk dobrým Evropanem, musí vždy nejdříve patřit k určité zemi, k určitému národu. Já jsem například Francouz, ale mí předci byli i z Čech, Itálie nebo Polska. Jsem tak trochu odevšad jako ostatně každý ve Francii. Evropanství vyrůstá především ze zakořeněnosti ve své vlastní rodné zemi. Ve Francii jsou ovšem nashromážděny různé kultury, což je důsledek všech možných migrací v dějinách Evropy. Takže pro tento prostor je typická mnohost národností, multikulturalita, která vzniká pohybem obyvatel, a dnes se tato „evropská“ migrace značně rozšiřuje, protože zahrnuje i Afriku a další kontinenty.
Evropan je tedy ten, kdo není příliš omezován hranicemi. To ovšem neznamená, že by hranice, vnější i vnitřní - tedy lidské, už neměly existovat. Znamená to, že Evropan je schopen tyto hranice překračovat. Každý z nás je jedinečný a zvláštní, a tak je nutné překračovat hranice mezi lidmi. Vnitřní hranice, které musíme mnohdy obtížně překonávat, vznikají v průběhu dějin následkem válek, mocenských dělení a dalších konfliktů.

Mluvíte o migraci uvnitř Evropy ale také o migraci z jiných kontinentů - dnes je například už téměř jedna desetina francouzské populace muslimského vyznání. Jak se člověk v takové situaci stává Evropanem?
Muslimové, kteří se nesnaží o přijetí světa, do něhož přišli, se samozřejmě jen těžko mohou stát Evropany. Islám je náboženství s velikým vlivem na společnost, a tak je důležité, aby muslimové své náboženství konfrontovali s kulturou a společností, do které vstupují. Abychom se stali navzájem bratry a sestrami, je třeba, abychom si na jedné straně zachovali své kulturní a náboženské zvláštnosti, ale na straně druhé je také nutné, abychom toho druhého přijali v jeho odlišnosti a abychom byli schopni zpracovat podněty, které z takového setkání vyplynou.

Musíme tedy nejdříve znát sami sebe, abychom byli schopni přijmout někoho z jiné kultury?
Přesně tak, to je velice důležité. Musíme znát sami sebe a musíme také přijmout fakt, že setkání s jinou kulturou nás vede k novým otázkám o nás samých, a tím i k hlubšímu poznání sebe sama a svého vlastního světa.

Nedávno jsme byli svědky debaty o odkazu na křesťanství v preambuli Evropské ústavy, což bylo nakonec odmítnuto. Znamená to tedy, že Evropa postrádá duchovní rozměr?
Na to nelze odpovědět jednoznačně. Kdybychom řekli „ano“, znamenalo by to Evropu již předem odsoudit, a kdybychom řekli „ne“, vedlo by nás to k pocitu, že duchovní hodnoty jsou něčím samozřejmým. Evropa skrze své dějiny přijala mnoho duchovních hodnot. Otázka je, jak s nimi nakládá dnes. Zda je i nadále bere jako základ svého života a jako něco, co dává smysl lidskému bytí vůbec. Musíme neustále volit mezi dvěma možnostmi. A dnes asi více než kdy jindy i kvůli nadvládě trhu, který se stal základní normou dnešního světa. Buď budeme naprostými egoisty, a budeme se tedy řídit pravidly trhu, která nám říkají, že vyhrává ten lepší. Přitom si ovšem neuvědomíme, že někteří mají při hře méně štěstí než ti druzí. Do dnešního sobeckého pohledu na svět je ale třeba zahrnout i humánní pohled na člověka - a to je právě ta druhá možnost. Té jsme schopni, pokud budeme těžit ze starých evropských hodnot, mezi něž patřila i touha po společnosti, kde má každý své místo a kde nikdo není předem vylučován.

Dnes se ovšem zdá, že evropská identita je tvořena především ekonomickým růstem...
Bohužel. Nicméně si musíme připomenout původní ideu společného trhu v Evropě, který vyrůstá z Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) založeného v roce 1951. Robert Schuman, jeden z tvůrců této organizace, nezaložil ESUO s vidinou bohatství a zisku, ale kvůli rovnocennému rozdělení zdrojů v perspektivě bratrství a rovnosti mezi lidmi. V té době šlo o důležitý akt smíření.

Robert Schuman, nazývaný také otec Evropy, byl hluboce věřící člověk, na jehož myšlenky se v běhu dějin poněkud zapomnělo.
Ano. Tento politik zcela jasně řekl, že jsme zodpovědní za dobro každého. Právě to je důležitá duchovní hodnota Evropy: být zodpovědný jeden za druhého.

Žijeme v době globalizace, kdy je najednou celý svět navzájem propojen. Může obyčejný člověk vstřebat všechno to zlo a utrpení, jehož jsme na světě každý den svědky? A může pochopit i svoji zodpovědnost za vzdálený konec světa, kde třeba nikdy nebyl?
Mezi základní křesťanské hodnoty patří univerzalita - tedy všeobecnost, která je jasně obsažena v evangeliích. Od chvíle, kdy je člověk na této zemi, je povolán k tomu, aby se cítil být ve společenství s veškerým lidstvem. Skutečnost, že nejsme schopni myšlením obejmout rozměry dnešního světa vyplývá z našich dějin. Ty byly tvořeny řadou válek a rozdělení, které jsou v přímém protikladu k hodnotě, o níž jsem se právě zmínil. Svět se musí naučit vnímat svoji univerzalitu. Zda je toho člověk schopen? Myslím si, že odpověď je naštěstí kladná. Toto přesvědčení vychází z mé víry, protože pokud Ježíš řekl „jděte do celého světa“, věřil ve schopnost člověka univerzality dosáhnout.

Chybí tedy Evropě náboženská víra?
Neřekl bych, že Evropě chybí víra, protože na to nemám právo. Evropa se hledá. Hledá se v nejrůznějších možnostech, které má před sebou, ať už se jedná o možnosti ekonomické, humanitární či možnosti náboženské integrace. Evropě bohužel chybí vědomí, že Bůh je tady stále přítomen, což je důsledek především 18. a 19. století. Boží přítomnost, to je první věc, kterou by měla Evropa znovu objevit.

Věnujete se také ekologickým aktivitám. Dokonce jste se autorsky podílel na knize, kterou na toto téma vydal tým odborníků a vědců v příslušných oblastech. Mohl byste prozradit některé z praktických rad obsažených v této knize?
Jde o naprosto všednodenní, jednoduché a základní věci. Týká se to například šetření elektrické energie, šetření vodou, třídění odpadů. Je to vlastně návod k použití v každodenním životě pro toho, kdo chce dbát o prostředí, ve kterém žije.

Může ovšem snaha jednotlivců změnit současný stav životního prostředí na naší planetě? Není to také věcí politiků, zákonů a debat na nejvyšší úrovni?
Samozřejmě. Tento problém nebude vyřešen pouze individuálními kroky, to je jasné. Nicméně pokud zde nebude shoda mezi odborníky, právními nařízeními a chováním jednotlivců, nic se nezmění. Ovšem viditelná souhra tří jmenovaných sil, tedy těch, kteří se angažují, těch, kteří rozumí problematice, a těch, kteří tvoří zákony, to je nástroj, který může zachránit svět...

V úvodu knihy se lze dočíst, že jejím cílem je „co nejrychleji probudit všechny, kdo ještě spí“. Není už ovšem na probuzení pozdě?
Snad není. V předmluvě se říká, že je „nejvyšší čas“. Jinými slovy není pozdě, pokud budeme reagovat hned. Zajisté spousta lidí tuto výzvu k probuzení nevyslyší, ale je na nás, aby se naše hlasy spojily a křik byl co nejhlasitější.

Věříte, že například žena v domácnosti se třemi dětmi a hlavou plnou starostí může přemýšlet o krizi současného světa? Může obyčejný člověk změnit svůj pohled na svět?
Já osobně věřím, že změny smýšlení je schopen každý. Ovšem k takové změně musí člověk jasně vidět důvody, které by ho k tomu měly vést. A také je jisté, že se nemůžeme změnit sami. Taková zásadní změna je vždy plodem společného úsilí.

Jste také prezidentem organizace Pax Christi - co je jejím hlavním cílem?
Pax Christi je mezinárodní nevládní katolická organizace a jejím cílem je přispět k míru ve světě. Členové Pax Christi se zavazují k tomu, že budou „strůjci pokoje“. Podle nás jsou k míru potřebné tři základní věci: modlitba, reflexe a reakce.
Cesty k míru, jak tomu říkám, jsou různé: cesta ekologická se zabývá ochranou životního prostředí, což zajisté k míru přispívá, protože degradace stvoření, tedy životního prostředí, je faktorem vedoucím k násilí. Dále máme cestu odzbrojení, cestu základních lidských práv, cestu dialogu. Pax Christi se také zabývá lokálními konflikty, takže jsme aktivně přítomni například v Palestině nebo Izraeli.

Náš rozhovor vyjde v příloze Katolického týdeníku Perspektivy. Jaké vy osobně vidíte perspektivy pro Evropu?
To je otázka! Opravdu hluboce věřím ve dvě základní hodnoty, které jsou pro budoucí Evropu nanejvýš důležité. Zaprvé je to bratrství mezi lidmi. Myslím, že jsme v evropském regionu dospěli k úžasné shodě. Je třeba si uvědomit, že v minulosti byla Evropa zmítána národnostními konflikty, kterým se nám - až na menší výjimky - podařilo během posledních padesáti let vyhnout. Doufám, že znovu objevíme to, na co se nyní poněkud zapomíná, totiž, že všichni lidé jsou si navzájem bratry a sestrami, že jsme si navzájem sobě odpovědní a že se navzájem potřebujeme.
Druhým základním bodem je pro mě víra v úspěšnost člověka ve smyslu překonávání nejrůznějších překážek, s nimiž se potýkal v minulosti. Potýká se s nimi nyní a bude se s nimi potýkat i v budoucnosti. Člověk byl vždy schopen tyto překážky nějakým způsobem překonat a v tomto vědomí síly lidstva spatřuji velikou naději.
Rozhovor připravil Lukáš Jirsa