Vydání: 2008/32 Maria v životě a modlitbě křesťana, 5.8.2008

Příloha: Perspektivy

V druhé polovině 20. století proběhla v západní Evropě řada významných společenských procesů. Měnila se její politická a hospodářská situace, což mělo svůj vliv i na demografii. Soustředíme se na vývoj, který vedl k dnešnímu rozšíření muslimů na evropské půdě, zejména na utváření jejich komunit v Německu a ve Francii.
Počet muslimů v současné Evropě se odhaduje na patnáct milionů. Pro přesnější údaj chybějí podklady, neboť mnohé národní statistiky náboženské vyznání nezachycují. Například ve Francii je od roku 1892 zakázáno rozlišovat osoby při sčítání lidu na základě jejich náboženského vyznání. Francouzští sociologové jsou tedy odkázáni pouze na údaje o imigrantech pocházejících ze zemí, kde je islám dominantním náboženstvím. K tomu pak přičtou počty konvertitů, část ilegálních přistěhovalců a muslimů repatriovaných z Alžírska. Při této nepřesnosti o počtu Francouzů cizího původu dospěli někteří demografové k číslu pěti až šesti milionů. To však není zcela věrohodné, protože se to nikdy neověřovalo v celofrancouzském měřítku. Odhady se tedy opírají hlavně o údaje o zemi původu přistěhovalců. O tom, kolik z nich se od islámu v různé míře distancuje, a naopak kolik Evropanů k islámu konvertovalo, statistiky mlčí.

Zprvu vítaná pracovní síla
V době hospodářské konjunktury padesátých a šedesátých let přijížděli do západní Evropy hlavně muži najímaní na krátkodobé manuální práce, k nimž nebylo třeba kvalifikace. V německy mluvících zemích se pro ně vžilo označení gastarbeiter. Bydleli na ubytovnách a velkou část výdělku posílali rodinám do své původní vlasti, kam se hodlali po skončení pracovních kontraktů vrátit. Jejich národní příslušnost odpovídala vazbám doznívající koloniální soustavy. Do Británie přijížděli lidé z Pákistánu, Indie, Bangladéše a z některých arabských zemí. Ve Francii bylo možné potkat Alžířany, Maročany a Tunisany. Přistěhovalectví z Alžírska dosáhlo masových rozměrů. Díky teritoriálnímu propojení Francie a Alžírska měli totiž Alžířané francouzské občanství a mohli volně cestovat. Do roku 1962 jich přibylo do Francie asi čtyři sta třicet tisíc. Již v roce 1954 však zahájila Národní osvobozenecká fronta válku o nezávislost Alžírska. Po letech bojů byli Francouzi ze země vyhnáni (1962). Většina z milionu lidí evropského původu spolu s profrancouzskými muslimy odešla do Francie. Tam tehdy přibylo dalších dvaadevadesát tisíc Alžířanů. V roce 1975 se jejich počet odhadoval na sedm set deset tisíc. Stali se prakticky druhou národností země.
Spolková republika Německo řešila svou potřebu pracovních sil mezistátní smlouvou o náboru dělníků v Turecku a v Jugoslávii. Podobně Francie otevřela kanceláře Národního imigračního úřadu ve Španělsku a v Itálii. V roce 1956 ve Francii pracovalo šest set tisíc Italů.

Zpátky nechtějí...
Zlomem v muslimské imigraci do Evropy byla hospodářská krize vyvolaná prudkým vzestupem cen ropy po arabsko-izraelské válce v říjnu 1973. V souvislosti s ekonomickými problémy zastavily evropské státy nábor cizích pracovních sil. Jejich dosavadní imigrační politika počítala s tím, že cizinci budou v západní Evropě pracovat omezenou dobu. Nyní nabídly vlády kompenzace všem, kdo se rozhodli pro návrat do původní vlasti. Mělo to však jen omezený dopad. Současně bylo povolováno spojování rodin z humanitárních důvodů. Za muži přijely manželky a děti. Rodiny se rozhodly zůstat v Evropě natrvalo. Tím se situace radikálně změnila a bylo třeba nějak reagovat. Řešení nebylo šťastné, ani definitivní. Nastalé problémy nejsou náboženské povahy a nejsou ani v klasickém smyslu sociální. Vyplývají z nedotažené i odmítané integrace velkých skupin obyvatelstva. Stát se je nesnažil začlenit jako partnery a oni o to již mnohdy ani nestojí.
Místo věkově omezených skupin nekvalifikovaných manuálně pracujících cizinců, kteří nepočítali s dlouhodobým pobytem, natož s integrací, tvořily nyní součást západoevropských společností celé muslimské rodiny. Ubytovaly se dle svých majetkových možností. Často v panelových domech pro sociálně slabé skupiny apod. Postupně vznikla celá sídliště okolo francouzských i německých měst se silným podílem muslimského obyvatelstva. Původně se hledalo jen levné řešení bytové situace. Později volili imigranti svá bydliště podle etnického a – což je důležité – podle jazykového klíče. Na rozdíl od USA neměla Francie se svým principem rovného republikánství zkušenost s multietnickou společností, která se mimo jiné projevuje i etnicky definovanými městskými čtvrtěmi. Tak vznikaly uzavřené komunity s dvakrát vyšší mírou nezaměstnanosti. Oproti zbytku Francie zde dvakrát více žáků nedokončí školu, je zde dvakrát vyšší delikvence a o polovinu méně lékařských zařízení. Nepříznivé vyhlídky na sociální uplatnění dalších generací vedou k beznaději a agresi.

Zařizují se po svém
Po spojení rodin si začali všímat islámu v západní Evropě politici a sociologové. Pokud byly rodiny rozděleny, imigranti rozlišovali mezi kulturou Evropy a jejich původní vlasti. Podobně se stavěli i k náboženským otázkám. S příchodem rodin se islám stal opět součástí jejich každodenního života. Rodiny začaly dbát na dodržování muslimských zvyků ve stravování a v oblékání (zahalování žen), rozšířily se muslimské kavárny, restaurace a rituální řeznictví. Ve Francii, Německu i jinde místo improvizovaných modliteben v opuštěných budovách či garážích vyrostly se souhlasem městských úřadů mešity. Objevila se islámská knihkupectví, při mešitách vyrostla kulturní a společenská centra. Většinové domácí obyvatelstvo si zvykalo na nové sousedy se smíšenými pocity. Tento vývoj pokračoval v 80. a 90. letech, kdy úřady již nepovolovaly ekonomickou imigraci, ale poskytovaly azyl žadatelům ohrožovaným v původní vlasti prokazatelným nebezpečím.
Státy Evropské unie nemají v otázce integrace jednotnou politiku. Má to kořeny v rozdílných modelech národní integrace evropských zemí. Francouzská imigrační politika vyžaduje pro přijetí nově příchozích do národního společenství jejich asimilaci. Náboženské vyznání je zásadně soukromou záležitostí a stát na příslušnost k menšinám nebere zřetel. Pro britský model je typický dílčí politický ohled na pluralitu různých etnických i náboženských skupin. Stále se ale předpokládá jistá míra osvojení většinové kultury. Oproti tomu v Německu se donedávna praktikoval zcela odlišný model. Zde byla etnická a kulturní, respektive náboženská odlišnost imigrantů chápána jako zásadní překážka politické integrace. Zprvu vítané ekonomické zapojení imi- grantů do společnosti bylo považováno za dočasné. Předpokládalo se, že zahraniční dělníci se po určité době vrátí zpět do své vlasti (zejména do Turecka a tehdejší Jugoslávie). Dlouhou dobu byla jejich občanská, politická a kulturní integrace odmítána. Stát po celou dobu podporoval udržení jejich kultury „pro usnadnění návratu imigrantů domů a ochranu německé kulturní homogenity“. Nepředpokládalo se, že dělníci s koncem ekonomické konjunktury zůstanou ve své nové „vlasti“ a že se k nim postupně připojí i jejich rodiny.

Džihád na evropské půdě?
Diskuse o současné situaci islámu v západní Evropě se po nedávných událostech zabývá hlavně extremistickými skupinami. Na tento problém se v odborné veřejnosti poukazovalo již v devadesátých letech minulého století. V Německu a ve Velké Británii nalezli azyl političtí vůdci i duchovní představitelé fundamentalistických či islamistických skupin, které jsou ve svých původních muslimských zemích považovány za radikální opozici vůči místním vládám. Události individuálního násilí (rituální vražda filmového režiséra Theo van Gogha v Holandsku) i teroru proti civilnímu obyvatelstvu (Madrid 2004, Londýn 2005) potvrdily předchozí očekávání. Ukázalo se, že dosavadní integrační politika západní Evropy byla příliš optimistická a hlavně nedostatečná. Někteří z aktivistů extremistických skupin prokazatelně studovali v Evropě nebo vyšli z druhé či třetí generace muslimů žijících v Evropě. Obvykle se jejich jednání vysvětluje frustrací ze špatného sociálního zařazení a přezíravostí okolí. Tento pohled však nevysvětluje všechny dosavadní případy násilí provedené mladými muslimy z finančně zajištěných rodin, které jim umožnily evropské vzdělání. Doufejme, že odpovědi přinese blízká budoucnost.
Martin Klapetek
Autor (nar. 1977) pracuje jako asistent na katedře filozofie a religionistiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a dokončuje doktorské studium religionistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Mírně kráceno. Mezititulky redakční.