Vydání: 2005/43 Umíte se zasmát sami sobě?, 24.10.2005, Autor: Jana Nováková

Příloha: Perspektivy

Před časem se na pultech knihkupectví objevila publikace Etiopie od Lubora Mojdla vydaná jako 28. svazek edice Stručná historie států v nakladatelství Libri. Je příkladem populárně laděné příručky v nejvlastnějším slova smyslu, od níž by se daly očekávat základní - tedy podstatné a pravdivé - informace. Stačí však nalistovat kapitolku Etiopská ortodoxní církev (s. 99-102) a narazíme na množství informací značně či zcela zavádějících, nebo dokonce hloupostí. Další se pak vyskytují napříč celým textem. Evidentní „neorientace“ autora v problematice „orientálních“ církví je nasnadě - nezbývá než doufat, že totéž se netýká historie atd. To nechť zhodnotí historici, afrikanisté a jiní odborníci.

Obecné povědomí o starobylých východních církvích je v českém prostředí minimální. Jednou z těch starobylých (původem i učením), náležejících k tzv. nechalkedonským či předchalkedonským, je i etiopská církev, jejíž osudy a některá specifika se pokusím nastínit. V další části se zaměřím na některá zmatečná sdělení, především co se týče terminologie související s křesťanstvím a etiopskou církví.

Christianizace Etiopie se datuje rokem 340 (i když křesťanství sem proniklo již dříve), kdy byl v Alexandrii svatým Atanášem vysvěcen na biskupa svatý Frumentius. Tento světec, původem Syřan, byl nejprve spolu se svým bratrem uvězněn, poté odešel do Aksumu, kde se stal poradcem krále Ezana, který pak sám přijal křesťanství. Koncem 5. století přišlo ze syrského prostředí do Etiopie „devět svatých“, kteří zakládali kláštery a zasloužili se o rozšíření křesťanství a tím i o rozvoj křesťanské literatury. Do 7. století byla do jazyka ge´ez, který se dodnes užívá jako jazyk liturgický, přeložena Bible, liturgie svatého Marka a další četná náboženská literatura. Až do 12. století pak zůstávají osudy církve - z důvodu izolace zapříčiněné islámem - téměř neznámé. Její kontakty se omezovaly pouze na koptskou církev v Egyptě. Následovalo období rozkvětu, zvláště v 15. století: rozvíjely se vztahy se Západem, překládala teologická díla, obnovoval a upevňoval klášterní život, byla zreformována liturgie. Etiopská církev od počátku závisela na církvi koptské, alexandrijský papež světil abunu (biskupa-metropolitu - dosl. překlad „náš otec“) pro celou Etiopii. Ke změně došlo až v roce 1951, kdy byl vysvěcen první patriarcha etiopského původu Basilios. Vyhlášením nezávislého patriarchátu v čele s patriarchou dosáhla etiopská církev samostatnosti v roce 1959.

V liturgické praxi přejala Etiopie od koptské církve alexandrijský typ bohoslužby, který postupem času rozvinula a obohatila o vlastní formy. V etiopském křesťanství se velmi silně projevují židovské vlivy – dodržovány jsou četné starozákonní předpisy, jako např. slavení neděle i soboty, obřízka paralelně s křtem, předpisy týkající se pokrmů, zařazování starozákonních postav mezi svaté a zejména tradice o přítomnosti Archy úmluvy s Desaterem v Etiopii. Rozšířen je mariánský kult – během liturgického roku je slaveno 33 mariánských svátků. Užívá se 14 anafor, tedy eucharistických modliteb (nejčastěji používaná je anafora Dvanácti apoštolů; do 14. stol. se používala i jedna anafora k Matce Boží). Etiopskou lidovou zbožnost charakterizují procesí a četné poutě, kult kříže a svatých obrazů, je značně ovlivňována mnišstvím (asi 800 klášterů, převážně mužských – před revolucí v roce 1974), což dokládá např. přes 250 postních dní v roce. Typickým znakem, pro evropskou religiozitu neobvyklým, je liturgický tanec s instrumentální hudbou. Asi čtvrtina dospělé mužské populace je nositelkou různých stupňů kněžských svěcení.

Za zmínku jistě stojí i podiv vzbuzující pokusy o „rechristianizaci“ této již od 4. století křesťanské země (jediné na tehdejším africkém kontinentu!) ze strany katolických misionářů od druhé poloviny 16. století. Nejprve se o ni pokoušeli jezuité z Portugalska. Jejich „přičiněním“ byla na krátkou dobu (1626) dokonce uzavřena - uměle vytvořená a silou udržovaná - unie s Římem, s níž souvisely mj. například i exkomunikace, znovuposvěcování kostelů a oltářů, reordinace (přesvěcování) duchovních a rebaptizace (překřtívání) věřících. V roce 1636 byli jezuité ze země vyhnáni. V 19. století přišli do země katoličtí řeholníci lazaristé a kapucíni, kteří měli jen omezené pole působnosti. Teprve ve 20. století došlo k rozšíření katolické církve (ať už latinského, nebo etiopského obřadu). O misii zde usilovali i protestanté, a to od 17. století, výrazněji pak ve století devatenáctém.

Autor publikace na řadě míst zcela svévolně a nesprávně  zachází s termíny víra a náboženství (zaměňuje je tam, kde je zaměnit nelze). Nabízí se také několik terminologických klíčů pro pojmenovávání východních církví. V jejich rámci je však třeba vycházet ze zvolených kritérií. Jedna varianta se opírá o anglicko-jazyčnou terminologii. Tak se lze setkat s označením „orientální pravoslavné církve“ (s. 100). Jako orientální ortodoxní církve (angl. oriental orthodox churches) bývají označovány starobylé východní církve právě kvůli rozlišení od byzantského pravoslaví (angl. eastern orthodox churches). Z publikace je patrné přiblížení se tomuto klíči, i když ne příliš důsledně. Je-li tedy „etiopská ortodoxní církev“ (s. 99) jednou z pěti tzv. předchalkedonských, pak těmi dalšími jsou koptská ortodoxní církev, arménská apoštolská církev – výraz „ortodoxní“ zde v názvu není, syrská ortodoxní církev - nikoliv „syrská antiochijská ortodoxní církev (jakobitského ritu)“ a syr(sk)o-malankarská ortodoxní církev – nikoliv „malabarská ortodoxní církev v Indii“ (s. 100). Jiným možným klíčem - pro český jazyk nejpřesnější - se nabízí označení heterodoxní orientální církve, případně jinoslavné východní církve: etiopská, eritrejská, egyptsko-koptská, arménsko-gregoriánská, syrsko-jakobitská a malankarská v Indii.

Nyní uvedu alespoň některé příklady terminologických nepřesností: jde o přirozenost, nikoliv „podstatu“ (s. 30, 100, 101); Nový zákon sice obsahuje četné literární útvary, „historku“ (s. 22) mezi nimi ale rozhodně nenajdeme; Frumentius je jednou označen správně za apoštola Etiopie (s. 23), jindy nesprávně za evangelistu (s. 100) – správněji by snad mohl být pojmenován „evangelizátorem“; výraz „katolické doktríny“ (s. 36) má být v singuláru; co se myslí označením „kněžská funkce“ (s. 25)?; jak „probíhají mše“ (s. 120)? – mše může být sloužena, slavena, z kontextu ale nevyplývá, zda se jedná přímo o eucharistickou liturgii či jinou liturgickou službu, což se zdá být více pravděpodobné; půst svátky předchází, nikoliv „provází“ (s. 120) – to by bylo už raněkřesťanskými autory považováno za herezi! Ve Florencii se nekonala „církevní konference“ (s. 33), ale sněm či koncil.

Za velmi „přínosnou“ informaci, v podobě zcela nejasné stylizace, lze považovat následující: „...tato kaple údajně (zvýraznila autorka recenze) slouží potřebám etiopského kléru dodnes“ (s. 33). Co si z takového sdělení vybrat?

Co se týče tématu, je publikace snad jakousi první vlaštovkou svého druhu. Složitost problematiky poukazuje na nezbytnost spolupráce a konzultací specialistů z více oborů. Pokud nakladatel v případné reedici knihy odstraní uvedené nepřesnosti, prokáže tak službu nejen nepoučenému českému čtenáři, ale i jedné z nejstarších a nejúctyhodnějších starobylých církví Východu.