Vydání: 2021/45 Modlitby za domov, 2.11.2021

Je tomu sto let od chvíle, kdy se v Československé republice začaly od listopadu 1921 legálně zpopelňovat kosti exhumované z hrobu. Umožnil to zákon č. 464/1921 Sb. o pohřbívání ohněm. Společnosti pro spalování mrtvol, podporované českými Němci, dosáhly po dvaceti letech lobbingu svého cíle. Začala výstavba prvních českých krematorií, naopak kostnice přestávaly plnit svůj účel.

Téma budilo tehdy velké emoce, narušilo standardní zájmovou německo-českou polaritu, šlo i o zaujetí pozice katolické versus protestantské. Pro obnovu zbožného zvyku ponechat lidské ostatky odpočívat v hrobě až do zpráchnivění vystupovala nejen katolická, ale i pravoslavná církev. I dnes stále platí, že pohřeb do země je projevem větší úcty k zemřelému, od roku 1963 ale římskokatolická církev nekrokaustii (kremaci) připouští. S obřady, které doprovázejí lidský popel na hřbitov, je ale stále spojeno mnoho otazníků.

O zpopelňování zemřelých je vždy obtížné hovořit, protože to není jenom provozování živnosti, ale také součást náboženského, kulturního, sociálního a právního systému. Není to pohřební služba, která usnadňuje pohřbít, ale místní zvyklosti. Zdá se, že rodinný hrob představuje zvláště ve městech už přežitý model. K tomu je třeba dodat, že kapacita urnových hájů a kolumbárií je nedostatečná, nedostává se ani rozptylových a vsypových louček. Podle vyjádření většiny z 28 českých krematorií roste počet nevyzvednutých uren. Zejména v našich podmínkách, kde zpopelnění převažuje, je na místě hlubší úvaha nad tímto stavem.

Instrukce vydaná počátkem Františkova pontifikátu o zpopelnění zemřelých a uchovávání jejich popela s názvem (česky K povstání z mrtvých s Kristem, dále jen „Instrukce“) pátým rokem deklaruje, že péče o zpopelněné lidské tělo a urnové hroby nepředstavuje volnočasovou aktivitu, ale že jde o hodnotový systém, který by měl být jednou z hlavních priorit.

Stěžejním bodem a svorníkem smutečního obřadu nad urnou je předcházející rozhovor s pozůstalými na téma přípravy vhodného způsobu uložení urny. Podle Instrukce by v tomto dialogu neměla odpadnout otázka „Máte nějaký hrob?“. Církev respektuje rozhodnutí nejen pro kremaci, ale i pro tzv. zelené způsoby pohřbívání – ať už se jedná třeba o použití biodegradabilní rakve vystlané mechem, či o výsadbu stromku přímo nad tělem zemřelého pohřbeného do země pouze v rubáši. Smuteční liturgii srovnatelnou s konvenčním pohřbem do země však poskytuje pouze u ukládání popela do země.

Rozptyl v přírodě vyplývá z povrchnosti

Podle předkladatelů Instrukce, německého kardinála a tehdejšího prefekta Kongregace pro nauku víry Gerharda Müllera a jeho spolupracovníků, současný svět touží po integrální ekologii, která začíná respektováním těla jako „pokorného společníka pro věčnost“. Rozptyl popela v přírodě symbolizuje konečný osud, jako by smrtí a zpopelněním bytost zcela zmizela definitivně pohlcená světem. „Je to rozhodnutí z povrchnosti, snaha zakrýt smrt a šířit pochybný vkus,“ poznamenal na první tiskové konferenci k Instrukci jeden z jejích autorů, španělský morální teolog Rodríguez Luño.

Kardinál Müller představil Instrukci jako kanonicky výjimečnou, protože „zatím neexistuje specifická norma kanonického práva, která by se týkala uchovávání zpopelněného těla“. Jak ale na druhé straně dodal, z Instrukce se nedají vyvodit žádné církevní postihy. Kardinál byl dotazován, zda je rozptyl popela mimo vyhrazené místo hříchem, a jeho odpověď vzhledem k závaznosti Instrukce se jeví jako poměrně vyvážená: „Anonymní rozptyl popela není smrtelný hřích a není ani zakázaný, ale je to symbol, který není v souladu s křesťanstvím.“

Instrukce podle čl. 6 povoluje držení popela v soukromí pouze v případě povolení místního ordináře a výhradně za výjimečných a závažných okolností, které musí souviset s kulturními podmínkami místního charakteru a musí být ve shodě s biskupskou konferencí nebo synodem biskupů východních církví. Obzvláště důležité je ustanovení v předchozím článku, že kremace se považuje za uzavřenou až po uložení urny na hřbitově. Instrukce však zcela opomíjí citlivé body samotného procesu kremace. Typicky hned po zpopelnění je vydána jen jedna urna, i když se do ní veškerý popel nevešel – ten přebytečný končí ve společném anonymním hrobě. Zpopelněné kosti zemřelého jsou bez vědomí rodiny rozdrceny a rozemlety na pudrový jemný prach tak dokonale, že je nelze ani kriminalistickým ústavem identifikovat jako ostatky lidské. Za hanobení lidských pozůstatků je přitom považováno zlomení byť jen jediné kosti před zpopelněním.

Instrukcí proklamovaný zákaz rozsypu mimo hřbitov koresponduje s občanským principem tzv. nuceného hřbitova. Tento princip Česká republika od roku 2017 aplikuje na urny ze sociálních pohřbů, tedy pohřbů vypravených obcemi. Paradoxně jen urny obsahující popel bezejmenných, cizinců či bezdomovců musí být uloženy na hřbitov. Ostatní urny mohou být uloženy v domácnosti, na zahradě či jejich obsah lze ponechat přírodě.

Instrukce nás nutí klást do popředí nikoli komerční, ale duchovní službu, která snad jediná může zpomalit vzestup „spalu bez obřadu“ spočívající zpravidla v trapných, nedůstojných detailech. Například u těla pozitivního na covid-19: rakev musí být před kremací pevně zavřena a dezinfikována, dvojitý, nejlépe zinkový vak má být neprodyšně zaletovaný, s lakonickým nápisem „zákaz otevřít“.

Více v tištěném vydání.

Tomáš Kotrlý