26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dvojí misál: krok zpět, anebo vpřed?

18. 9. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/38 Obnova manželských vztahů, 18.9.2007, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Papežské motu proprio Summorum Pontificum o liturgii podstatně zpřístupnilo slavení mše svaté způsobem, jaký byl obvyklý před uskutečněním liturgické reformy provedené posledním koncilem (proto se jí říkává „tridentská“). Rozhodnutí se jeví především jako akt církevně politický. Chce skoncovat s určitým vnitřním napětím, byť jde o napětí mezi malou menšinou a velkou většinou. – Pro srovnání poznamenejme: Není podstatné, zda někdo přijímá eucharistii tak či onak. Ať si zvolí způsob, při němž má za to, že je jeho srdce i mysl nejdisponovanější. To jsme zvládli, i když – vzpomeňme! – zpočátku to bývala i záminka k nevražení. Podobně se to má s preferováním „starého“ či „nového“ mešního ritu. Papežské rozhodnutí odstraňuje záminku napětí. Zda i jeho zdroje? To se uvidí...

Dvojí způsob oslavy
Někteří biskupové, zejména francouzští, se obávají, že umožnění „birituality“ může tam u nich prohloubit vnitrocírkevní napětí. Nejde o výslovný rozpor v nauce víry, ale o odlišné chápání úlohy církve ve společnosti. Konzervativní katolíci jsou tam početní, spíše uzavření, prý i nostalgičtí (mnozí jsou royalisty). Ti druzí se společensky a politicky angažují, ale podle těch prvých jsou „infikovaní“ liberalistickými postoji. Z české kotliny se to posuzuje nesnadno, obdobné napětí je znát i u nás, bohudíky nevytvořilo komunikační bariéru. Inu, sladit v jedné mysli závaznost tradice a aggiornamento je pracné. Porozumění vnitrocírkevním rozporům stejně tak. Odtud snaha si to zjednodušit a soustředit se na problém víceméně zástupný. Papežovo rozhodnutí není příliš radikální. Bohoslužba dle nového misálu zůstává „řádnou“, ta starší „mimořádnou“, pouze její dostupnost je administrativně snazší. Osobně cítím jejich odlišnost, ne však, že by si odporovaly. Dospíval jsem pod vlivem té prvé a přilnul k ní. I proto, že účast na mši byla pro studenta jistým rizikem. Na gymnáziu jsem ještě stihl nepovinnou latinu, starší misál jsem vnímal jako dílo veliké epochy, osvojit si jeho latinu nebylo těžké. „Tridentská“ mše je kusem i mého života, rád se k ní občas vrátím, ale bez vnoučat. Té latiny je mi však líto – i když ji nikdo „nezakázal“ (liturgická reforma ji připouští). Ústupem od ní jsme se odřízli od významného prvku evropské vzdělanosti a je to znát. Přitom zůstává užívaným církevním „esperantem“! Problém to tedy je...

Důvody rozumové a citové
Papež vylíčil důvody, které ho k rozhodnutí vedly, velmi střídmě. On má ale ještě jiné, osobní. Ty lze vyčíst z jeho knih, které psal ještě jako kardinál (Der Geist der Liturgie a Aus meinem Leben). Přibližuje v nich to, na co se zapomíná, ale co by mělo platit obecně: nejvyšší funkcí Církve (zde je na místě velké začáteční písmeno) je – slavení. Je-li člověk na světě proto, aby našel Boha, přitakal mu a oslavil ho, je-li toto naplněním jeho pozemského života, které má „v popisu práce“, pak je liturgie vyvrcholením jeho účasti na Stvoření. Asi jako kochání se širými obzory po namáhavém horolezeckém výstupu, promiňte to zjednodušení. Pokud nás má k účasti na mši pouze „zbožná povinnost“, je to málo. Pokud se jí horlivě účastníme, a přitom nedbale vychováváme děti, odbýváme své povolání, ignorujeme okolní svět, je to v nepořádku. Jako horolezecký výstup nepravým směrem.
V těch knihách dává papež nahlédnout do svého nitra. Ani papež není ve všem všudy neomylný. Sděluje-li své subjektivní prožívání, lze jeho sdělení přijmout za své, ale je možné je i nepřijmout, i když jsme jinak rádi, že se stal papežem právě on. – Kardinál Ratzinger tam popisuje, proč nebyl nakloněn liturgické reformě, respektive proč vůči ní stále více ochládal. Má výhrady k bohoslužbě versus populum (směrem k věřícím). Tu starší vnímal jako putování k Bohu, kdy v čele kráčí kněz (samozřejmě zády k věřícím, nelze jinak). Služba tváří k lidu podle Ratzingera neúměrně zdůrazňuje význam osoby kněze. Účastníci bohoslužby vnímají její zaměření nikoli jako versus Deum, k Bohu, ale do svého vlastního středu, ona se stává sebestřednou show. Odtud pak údajná snaha „kreativně ji dotvářet“ dle vlastního vkusu, na Západě prý častá (u nás jsem se s tím nesetkal).

Šéfredaktor kritizuje papeže
Papeži, resp. kardinálu Ratzingerovi, oponuje Johannes Röser, šéfredaktor podnětného katolického týdeníku Christ in der Gegenwart, čteného i u nás. Ten se po smrti Jana Pavla II. netajil tím, že by byl nerad, kdyby se novým papežem stal právě Ratzinger. Röser je nyní k němu velmi kritický. Je třeba připomenout, jak učinil na našich stránkách P. Anton Otte, že v Německu není veřejná kritika kléru, církve, papeže, vnímána a priori jako nepřátelská (u nás s tím máme problémy). Německé katolické prostředí dovede rozlišovat. Vskutku, mluví-li o dnešním papeži Röser, je to jiný styl, než když o tom předešlém mluvil Hans Küng.
Nuže, Röser papeži živě namítá. Bohoslužba versus populum nemusí být „sebestředná“, neboť může směřovat vzhůru. Shromáždění kolem obětního stolu sice není putováním, ale nevylučuje účast versus Deum, neboť Kristus přislíbil, že bude uprostřed nás. Röser oponuje (pro někoho možná prostořece) Ratzingerově idealizaci „tridentského“ stylu: většině účastníků se smysl oběti i oslavy v jazyce, jemuž nerozuměla, často vytrácel a sváděl k tomu, že ho vnímala jako tajemnou magickou praktiku. Vždyť rozšířený výraz „hokuspokus“ je odvozen z transsubstanciační formule „Hic enim est corpus meum“.
Nezapomeňme, že se pohybujeme na úrovni subjektivního vnímání mystéria, které může být individuálně odlišné. Když se Perspektivy kdysi věnovaly čtenářským ohlasům na zavedení obojího způsobu přijímání eucharistie, zaznamenávali jsme protikladné reakce. Pro některé bylo přijímání „do úst“ známkou potřebné dětinné pokory („Nebudete-li jako děti...“), kdežto v nastavení dlaně byla – a někdy dosud je – viděna znevažující zpupnost. Byla to čtenářka, žena, která upozornila, že toto gesto lze vnímat i jinak: jako uchopení, které je pohlazením, objetím... – Je zkrátka dobré tomu druhému naslouchat a umět se vcítit, nikoli ho jen podezíravě vyslechnout.

Rozumění usnadňuje toleranci
Lze být vstřícný vůči oběma způsobům vnímavosti, papežovu i Röserovu. Mohu mít pocit, že kardinál Ratzinger tentokrát příliš zobecnil své subjektivní vnímání německého, respektive západoevropského liturgického prostředí, které neznám. To ale v nejmenším neznehodnocuje pronikavost jeho analýzy prostředí „globálního“, které dosvědčuje orientovaností i nasazením na mnoha jiných frontách, ať už jde o vztah víry a rozumu, o prekérní problémy ekumeny, o mezináboženské vztahy (islám) nebo o církevně politickou spletitost poměrů latinskoamerických nebo čínských.
V „oficiálním“ zdůvodnění svého motu proprio se Benedikt XVI. o svých osobních citech nezmiňuje. Kdybychom je neznali z jeho knih, také bychom je nezmiňovali. Jeho snaha o redukci napětí, o usmíření, je na místě. Jak to přijme „druhá strana“, je otázka. Franz Schmidberger, šéf německého Kněžského bratrstva Pia X., to pokládá za „etapové vítězství“. Zní to podezřele, chybí tomu smířlivost. Vítězství v dané etapě má být nástupem do nějaké další. Připomíná mi to výbojnost strany leninského typu, která chce šturmovat stát. Anebo elán homosexuální lobby, která dosáhla registrace partnerství, ale v další etapě bude usilovat o právo na adopci. Ale to mohou být jen mé subjektivní asociace. Zpřístupnění „tridentské“ mše můžeme uvítat, protože nám může rozšířit vnímavost. Dokonce v několikerém ohledu. Röser předvídá, že možnost dvou odlišných ritů zakládá jejich příští konkurenci, která nějak dopadne. Dá se očekávat, že bohoslužbě v domácím jazyku bude nakonec dána přednost před latinou. I když se s tím pak všichni budou muset smířit, opakuji, že té latiny je škoda. Snad je tedy užitečné její ústup ze scény aspoň zpomalit a zachovat přístupovou cestu, jakkoli uzounkou, k téměř dvoutisícileté kultuře, která nás formovala. Papež chce oživit i gregoriánský chorál. I když tím nezachrání pokleslou (podle mého názoru) muzikalitu dneška, bylo by dobře, kdyby chorál občas zazněl. Vstřícné přijetí „tridentské“ mše ale umožní vnímat kontinuitu církevních dějin, která je realitou (je to přece stále táž církev!). Zatímco dnes je kdekdo (zejména současná média, široká veřejnost a pod jejím vlivem i mnozí věřící) náchylný vnímat její situaci jako přetržitou, zlomovou, převratnou, a tak její dvoutisíciletou minulost „upozadit“ a ztratit tím spojitost s jejím Zakladatelem.

Témata skutečná a zástupná
Liturgická praxe katolické církve připouští i dnes více mešních ritů, aniž by s tím byly problémy. Vesměs jde o rity vázané na specifické místní tradice, například u starobylých církví Východu sjednocených s Římem. I u nás jsme zvyklí na „východní obřad“ řeckokatolické církve. „Tridentský“ ritus má oproti předchozím jiný význam. Do šedesátých let měl všeobecnou platnost. Liturgická reforma ho nahradila novým, on se však stal útočištěm těch, kdo byli radikálně nespokojeni s vyzněním posledního koncilu a zejména s vnitrocírkevními změnami, které nastaly po něm. Zdá se, že spor o to, který misál vyjadřuje věrněji podstatu katolické zbožnosti, se stal sporem zástupným. Co zastupuje? Celou plejádu naléhavých, ale zatím nezodpovězených otázek, která svědčí o závažných nejistotách. K těm bychom měli přistupovat přímočaře, nikoli oklikou, třebas sporem o přednosti či nedostatky starého a nového misálu.
Úplné znění papežova motu proprio v latinském originále i v českém překladu lze najít na webových stránkách České sekce Vatikánského rozhlasu: www.radiovaticana.cz
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou