Dvě různé cesty k lidské důstojnosti
Vydání: 2010/33 Solidarita, 10.8.2010, Autor: Lukáš Jirsa
V Uherském Hradišti skončila 36. Letní filmová škola, která na konci července přivítala dva rozdílné filmové tvůrce. Brita Kena Loache, který točí sociálně-kritické filmy, a Maďara Bélu Tarra s jeho snímky meditativního charakteru. I přes tuto rozdílnosti oba svojí tvorbou směřují ke stejnému cíli, totiž k obyčejnému člověku.
Ken Loach (1936) patří mezi veterány britského filmu. Na začátku kariéry točil televizní seriály a dokumenty a na sklonku 60. let se vydal i na plátna kin. V roce 1969 překvapil filmem Kes. Sociálně-kritické drama vypráví o dospívajícím chlapci z dělnické rodiny, který přes mnohé překážky dokáže najít odhodlání čelit svému trpkému osudu. Tragédii se ovšem stejně nevyhne. Film slavil úspěch nejen na festivalu v Karlových Varech, odkud si odvezl hlavní cenu. Již tento ranný film je pro Loache v mnohém charakteristický. Jedná se o tragický příběh zasazený do prostředí slabších sociálních vrstev současné Velké Británie, který je natočen přímým realistickým způsobem s důrazem na co největší věrnost prostředí i lidem. Až ve svých posledních filmech dává Loach větší prostor humoru před tragičnem, jež je ovšem i tak přítomné.
Favorit ekumenických porot
Od 80. let dosahuje Loach ocenění nejen na mnoha světových festivalech, ale začíná být také jedním z favoritů ekumenických porot. Jejich cenou byla dosud vyznamenána více než desítka jeho děl. Ken Loach je celým svým dílem na straně těch, kteří trpí, ale nevzdávají se; na straně těch, kteří mají důvody k zoufalství, ale přesto stále doufají. Také ve svých posledních filmech, v komedii o utrápeném fotbalovém fanouškovi Hledá se Eric (2009) či ve válečném dramatu Irská cesta (2010), ukazuje solidaritu se slabšími, důležitost přátelství i hodnotu každého lidského života.
Tarrovo Satanské tango
Zatímco snímky Kena Loache jsou přístupné širokému publiku, maďarský režisér Béla Tarr (1955) patří mezi ty umělce, na něž je lépe se jistým způsobem připravit. Jeho černobílé a na extrémně dlouhých záběrech postavené filmy, jako filozofické Werckmeisterovy harmonie (2000) či noirový Muž z Londýna (2007; film můžeme v současnosti vidět i v našich kinech, v hlavní roli s Miroslavem Krobotem), vyžadují určitou zkušenost jak s filmem, tak s životem. To samozřejmě platí i pro Tarrův dosavadní magnum opus Satanské tango (1994). Tento snímek natočený na motivy románu Tarrova scenáristy Lászla Krasznahorkaie trvá více než sedm hodin a již tím se jasně vymyká obvyklým měřítkům. Příběh o rozpadlé vesnické komunitě, jež se topí v přízemnosti, podlosti a lidské malosti, obsahuje i jasné stopy naděje a potřeby transcendence. Dlouhé plochy zmaru a šedi jsou prokládány zářivými chvílemi naděje a víry v člověka. Tarr za to vděčí i svému dvornímu skladateli Mihálymu Vigovi a střihačce, své manželce Ágnes Hranitzké. Tarr sám říká: „Ve svých filmech vždy mluvím o posvátnosti lidské důstojnosti. Jako filmař nedělám nic jiného, než že ukazuji, jak žijeme. A to dělám proto, že soucítím s lidmi.“ Režiséra, který patří mezi současnou uměleckou špičku, paradoxně nejlépe představí jeho nejkratší film, šestiminutový Prologue (2004). Obsah prostý, výsledek výjimečný: Jediný záběr řady bezdomovců čekajících na příděl chleba, k tomu podmanivá hudba. Film je k zhlédnutí na YouTube. Budiž pozvánkou k celému Tarrovu dílu.
Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
