Vydání: 2008/24 Nezavírejme oči před prostitucí, 10.6.2008, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

Když byla Ludmila Pospíšilová malá školačka, na vlastní kůži zažila, jak k sobě děti dokážou být kruté. Dennodenně se jí vysmívaly za její víru a chození do kostela. Podporovala je v tom i učitelka. Došlo i na bití. Jak se pak její příběh vyvíjel? Sama říká, že o něm měla jiné představy, ale Boží hlas ji volal jinam, než kam měla původně namířeno. Představa o rodině a dětech vzala za své. Již přes třicet let je řádovou sestrou a ani dnes nelituje svého rozhodnutí naslouchat Boží vůli.

Šikana ve škole ze strany učitelek i dětí kvůli víře výrazně přispěla k tomu, aby se rodina Pospíšilových přestěhovala na pražský Spořilov. Nebyli zde již jedinou věřící rodinou jako v malé vesnici na Berounsku a obklopovala je řada věřících přátel. „Často k nám chodili na návštěvu bratři františkáni a já je vnímala jako nedílnou součást naší rodiny,“ vypráví sestra Ludmila. Dostat se na střední školu byl pro obě děti kvůli kádrovému profilu jejich rodiny problém. Ludmilin starší bratr, Ctirad Václav Pospíšil, musel s povděkem vystudovat průmyslovou školu v oboru silnoproud. Dokonce v něm pokračoval i na vysoké škole, ale pak dal přednost vstupu do tajného noviciátu františkánů. „Brácha mi tehdy vysvětloval, co je to Boží povolání, a lákal mě, abych také vstoupila do řádu. Řekla jsem mu ale, že já jsem normální,“ vypráví sestra Ludmila. O svých studiích si nedělala iluze, a tak se rovnou rozhodla pro učňovský obor – prodavačka. Avšak díky podpoře třídní učitelky si podala přihlášku na zdravotní školu, kam se s překvapením dostala.
„Když mi bylo sedmnáct let, najednou jsem začala mít vážné problémy se spaním. Přemýšlela jsem nad důvody a zjistila jsem, že mám pocit, jako kdybych se vnitřně něčemu bránila. Cítila jsem, že mi Pán říká: Pojď, pojď...,“ vzpomíná na své okamžiky rozhodování, zda vstoupit do řádu či ne. Dvě hodiny se v noci s Bohem dohadovala a stále mu předkládala důvody, proč vstoupit nemůže. „Cítila jsem, že v sobě můžu Boží hlas odmítnout. Na druhé straně jsem ale věděla, že mne to bude stát hodně úsilí, že tím budu jen ztrácet energii,“ pokračuje sestra ve vyprávění. Nakonec se rozhodla: „Dobře, Bože, já za tebou musím jít, nebo se už nikdy nevyspím. Půjdu, ale ty se postarej,“ ukončila své dilema.

Tajná komunita
Z prvního setkání s představenou Kongregace Školských sester sv. Františka S. M. Emou Kovářovou si odnesla poučení: „Uvědom si, že ti nyní nemůžeme poskytnout žádné zázemí, žádnou jistotu. S námi se můžeš dostat jen do kriminálu.“ To však sedmnáctiletou Janu neodradilo. V roce 1977 vstoupila do postulátu, po maturitě roku 1979 do noviciátu a začala žít v jedné z mála františkánských tajných komunit, které tehdy existovaly. „Komunita patřila oficiálně k řádu, ale sestry se snažily o utajení před ostatními lidmi tím, že chodily oblékané v civilu a snažily se být nenápadné. Starší sestry, které novicky zasvěcovaly do řádového života, musely nejprve před státními úřady zahrát odchod z kláštera, aby se dostaly z prostředí, kde byly hlídané téměř vězeňským režimem, a mohly s námi novickami žít v tajné komunitě. Bylo to pro ně velmi obtížné, protože ani svým blízkým nesměly o noviciátu a svém poslání nic říct,“ vzpomíná Jana, která získala řádové jméno – Ludmila.
Po dvou měsících jejího života v noviciátu přišla zpráva z liberecké komunity, že došlo k první domovní prohlídce státní policií a policejním výslechům. Sestra Ludmila dostala strašný strach. Bála se, co s nimi bude, nemohla strachy ani spát. „Klekla jsem si a prosila Pána o pomoc. Pak jsem si uvědomila, jaká je to hloupost – bát se něčeho, co se nestalo a stát se nemusí. Dostala jsem od Boha sílu a zbavila se úzkosti z budoucnosti.“ Členky komunity přes den vykonávaly svá běžná povolání. Sestra Ludmila pracovala jako zdravotní sestra. Komunity po nějakém čase měnily svá místa pobytu kvůli větší bezpečnosti. V roce 1987 sestra Ludmila složila doživotní sliby. A jestli někdy zalitovala? „Plné zuby jsem toho měla mockrát, ovšem nikdy jsem nelitovala. I když bylo nejhůř, měla jsem v srdci jistotu, že Bůh mne povolal.“

Nemocná, ale šťastná
Převrat v roce 1989 sestře Ludmile přinesl možnost konečně studovat. Nejprve odjela do Říma, pak do Spojených států amerických, aby se tam připravila na práci misionářky v Africe. Když byla připravena k odjezdu, představená ji na misie vyslala – ale do Liberce. „V roce 1996 vážně onemocněla moje maminka, později se začal výrazněji horšit i můj zdravotní stav, a tím byl myšlence na misie v Africe učiněn úplný konec,“ vypráví sestra Ludmila.
V druhé polovině devadesátých let začala trpět různými zdravotními obtížemi, ke kterým se stále přidávaly další a další. Nyní chodí z důvodu částečného ochrnutí o francouzských holích. Přesto ale sestra Ludmila říká: „Člověk může být nemocný, ale šťastný. Slýchám, jak si lidé přejí hlavně zdraví. Ale já dnes vím, že nejdůležitější je štěstí v srdci, které pramení z toho, že vím, jak moc mě Bůh miluje.“

Konference vyšších představených ženských řeholí v ČR:
www.volny.cz/kvpzr
Institut františkánských studií:
web.katolik.cz/ifs
Školské sestry sv. Františka:
web.iol.cz/sestry-osf/