Duch Svatý to s námi nemá jednoduché
Vydání: 2011/24 Duch Svatý, 6.6.2011
Víru v Ducha Svatého vyznáváme každou neděli při vyznání víry během mše sv. Z četby Písma i poslechu kázání navíc víme, že Duch vane, kam chce, a nikdo ho nemůže uchopit ani jím manipulovat. Snad o to víc se ale potřebujeme s druhými sdílet o jeho působení – a to jak v osobní rovině, tak v životech našich farností a společenství víry. Několik otázek na toto téma jsme proto položili pastorálnímu teologovi P. Aleši Opatrnému z Katolické teologické fakulty UK.
Co si myslíte, že znamená výzva apoštola Pavla Tesalonickým „Plamen Ducha nezhášejte!“ pro budování farnosti? A pro faráře?
„Nezhášet Ducha“ jistě neznamená nechat všemu volný průběh a přitakat každé iniciativě ve farnosti. Předpokladem pro „nezhášet“ je další slovo, a to „rozlišovat“. Rozlišovat, co je z Boží inspirace, co prospívá růstu Těla Kristova ve zcela konkrétních situacích, rozlišovat motivy – to vše je úkol pro faráře. A je to úkol, který vyžaduje praktickou zkušenost, duchovní úroveň a v neposlední řadě také statečnost a odvahu, když je třeba něco odmítnout nebo něčemu zamezit.
Jak vypadá farnost, kde plamen Ducha pohasl?
Je to farnost, kde se zastavil růst víry a kde není misijní vyzařování. Přitom může jít o společenství velmi spokojených lidí. Ale užitečnější je spíš starat se o to, abychom plamen Ducha sami nezhášeli, než posuzovat, kde už pohasl. Protože plamen Ducha nakonec není v naší správě a moci.
Jak rozlišit Ducha Svatého od pouhého nadšení?
Nejspolehlivější je jedno biblické sudidlo: „Po ovoci je poznáte.“ Nadšení vyprchá a nenese mnoho ovoce nebo také žádné. To, co je inspirováno a neseno Duchem Božím, je plodné, přináší ovoce Ducha. Ale to není hned. A také to není napořád.
Může obyčejný křesťan – když nyní pomineme mystiky – zažít nějakou zkušenost s Duchem Svatým? Jak to pozná? Jak vůbec přijímáme Ducha Svatého?
Velmi jednoduše lze říci, že zkušenost Ducha Svatého nejspolehlivěji rozeznáváme „ve zpětném zrcátku“, tedy při zpětné reflexi toho, co jsme už prožili. (Jako když si emauzští učedníci řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám mluvil…“) Aktuálně se někdy těžko rozlišuje nadšení či vlastní přání od působení Ducha Svatého, proto je třeba být v úsudcích střízlivý. A jak přijímáme Ducha Svatého? Kdysi jsem slyšel velmi jednoduché a užitečné poučení: „Můžeme ho přijímat každé ráno, když prosíme, abychom v jeho síle a moudrosti a z jeho inspirace po celý den žili a působili.“ Sám se to snažím dělat. Neznamená to ale, že vše opravdu konám jen z inspirace Ducha Božího!
Nedalo by se říct, že Duch Svatý je ekumenický činitel par excellence?
Duch Svatý nemůže člověka vést jinam než do hloubky Božích skutečností. Sám o sobě je tedy zřejmě nejsilnějším ekumenickým činitelem. To nám lidem ovšem nebrání v tom, abychom na něho nedbali nebo se na něj odvolávali, když se o něco přeme, či abychom nepopírali jeho působení „u těch druhých“. Bohužel. Myslím, že Duch Svatý to nemá s námi lidmi, kteří se hlásí ke Kristu, vůbec jednoduché.
Proč jezdit na každoroční Charizmatickou konferenci? Je to jen pro někoho? Co od toho lze čekat?
Charizmatická konference se vyvinula v jakési svého druhu duchovní cvičení, kde se může cítit dobře každý věřící katolík (ba i křesťan-nekatolík). Pokud mu tedy nevadí velký počet lidí v jedné hale – poslední léta víc než čtyři tisíce – a chce se s druhými modlit, vyslechnout přednášky, uvažovat o svém životě, slavit svátosti a případně se setkat s přáteli.
Proč církev potřebuje nová duchovní hnutí?
Vznik řeholí i novodobých hnutí byl a je určitou odpovědí na potřeby církve v dané době. Z té odpovědi potom zůstává něco trvalého jako součást vnitřního bohatství církve. Hnutí ani řehole tu nejsou samy pro sebe (a pokud ano, je to zlé), ale pro celek života církve. Zpravidla zpřítomňují nebo podporují něco, co v určité době v životě církve chybí nebo co zesláblo. Nejsou ale spasitelem – tím je jen Pán Ježíš.
Sdílet článek na:
