Dřív klukoviny, dnes násilí
Vydání: 2016/10 Ekumenická bohoslužba připomněla oběti režimu, 1.3.2016, Autor: Kateřina Šťastná
Příloha: Doma
Nebýt nešťastného úmrtí učitelky jedné z pražských učňovských škol, nejspíš by nevyšlo najevo, že tato žena byla nevybíravým způsobem šikanována několika nezletilými mladíky. Kde se v dětech a mladých lidech bere tolik agrese a nenávisti vůči autoritě? Lze podobným situacím předcházet, případně je efektivně řešit?
Kdyby děti měly zakódované z rodiny, co je správné a co ne, tak by k podobným situacím nedocházelo. Ilustrační snímek Miroslav Čačík
Podle údajů České školní inspekce loni žáci vulgárně napadli učitele v celé třetině kontrolovaných škol. S fyzickým násilím na učiteli se setkalo 2,4 % základních a 4,7 % středních škol. „Žáci postrádají už z rodiny základní návyky slušného mezilidského chování a vědomosti o tom, co znamená pokora, úcta ke starším lidem, k ženám a v neposlední řadě i úcta k učiteli,“ píše v otevřeném dopise ministryni školství Karel Dvořák, předseda Sdružení učňovských škol. Signatáři žádají zjednodušení podmínek pro vyloučení agresivních žáků ze škol.
„Za čtyřicet let, co působím ve školství, jsem poznal celou výměnu generace a to, co si dnes žáci dovolí, si dřív nedovolil nikdo. Ano, dělaly se klukoviny, ale to nemá nic společného s vulgárním chováním, kterého jsme dnes svědky,“ krčí rameny Karel Dvořák, který je zároveň ředitelem SOU Ohradní v Praze. Vysvětluje, že v každém kolektivu se najde jedinec, který si svým chováním snaží získat u spolužáků respekt. Zkouší to tak, že začne vykřikovat ve vyučování, později slovně napadat vyučujícího. Když mu spolužáci „tleskají“, smějí se a danou situací se baví, je tím povzbuzen a mnohdy „přitvrdí“. Někdy až daleko za únosnou míru. „Rodiče nemají čas, o děti se nestarají, nevychovávají, případně absenci výchovy dohánějí finančními prostředky,“ míní Karel Dvořák s tím, že se u nich i ve společnosti vytrácejí základní hodnoty. „Kdyby děti měly z rodiny zakódované, co je správné a co ne, k podobným situacím by nedocházelo. Těžko mohu patnáctiletému dítěti na učilišti suplovat to, co mu rodiče nevštípili. Já jen sklízím, co rodiče nezaseli,“ krčí rameny Karel Dvořák.
Také pedagožka a terapeutka Jana Divoká potvrzuje, že některé děti chtějí být před kolektivem zajímavé, nebo může jít o méně nadané a méně chápavé žáky, kteří si nevhodným chováním „kompenzují“ svůj nedostatek. Na vině mohou být i poruchy chování. „Mám zkušenosti s dětmi s poruchami chování, často to byly děti ze sociálně slabých nebo rozvrácených rodin, kde svou úlohu hrál alkohol a další návykové látky. Nezřídka při jejich vzdělávání vznikaly situace, kdy nezbývalo než je řešit s vedením. Rodina nedokázala nebo ani nemohla či nechtěla spolupracovat,“ říká terapeutka a dodává, že i děti, které na jedné škole vykazují poruchu chování, se na jiné škole mohou jevit jako bezproblémové – pokud je tam atmosféra, která šikanu nepřipustí. A pokud je ochota ke komunikaci mezi rodiči a učiteli a řeší se i sebemenší přestupky.
I sami učitelé jsou si jistější, když vědí, že se mohou na vedení obrátit a že za nimi bude stát. Pedagožka podotýká, že šikana se může objevit i tam, kde jsou učitelky hodné, vstřícné, mají svou práci rády a berou dítě jako partnera. „Záleží také, jak si kantor nastaví hranice. Nemusím být přísná, mohu mít k dítěti partnerský přístup, ale musím být důsledná a spravedlivá. Musím si být ‚jistá v kramflecích‘, tedy chovat se víc jako pedagog profesionál než jako kamarád. Žáci musí vědět, že vím, co dělám a proč to dělám.“ Její rada, jak udržet třídu v klidu, je následující: být na hodiny pečlivě připravená, aby se děti nestihly nudit, mít stanovená jasná pravidla komunikace – nepředpokládat, že je děti znají, ale jednoznačně je formulovat.
Také ředitel Karel Dvořák přitakává: „Každý student si dovolí jenom to, kolik mu je dovoleno. Já při nástupu prvňáků na začátku školního roku přijdu do třídy a řeknu, jaká jsou pravidla, a že když je budou dodržovat, bude vše v naprostém pořádku. Se zvyšujícími se ročníky mohu teoreticky ty opratě povolovat, ale v žádném případě je nemohu až ve druhém nebo třetím ročníku přitáhnout a tím si získávat respekt.“
Zajímavé je, že šikana se netýká všech typů škol. Ředitelka Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze Ivana Bernardová říká, že ona sama se šikanou učitelů nemá zkušenosti: „Pracujeme se školami církevními nebo s těmi, které jsou dobře vedené, takže se se šikanou nesetkávám.“ I ona však potvrzuje, že rozhodující je především atmosféra školy a ochota případné konflikty řešit.
