Dopis odhaluje příběh z fronty
Vydání: 2014/26 Církev zřídila investiční fond, 24.6.2014, Autor: Tomáš Kutil
Dlouhé měsíce v zákopech, kde vojáky kromě kulek a granátů ohrožovaly bojové plyny. I to jsou charakteristiky první světové války. Snímek ČTK
Psal ho Václav Tošovský, do té doby učitel v Proseči u Skutče. Doma nechal ženu a malého chlapce, jediného a doslova vymodleného syna – několik dětí už totiž manželům zemřelo. Hned na začátku války musel narukovat a jít na východní frontu bránit Rakousko-Uhersko. Vše opouštěl s vidinou, že se možná nikdy nevrátí. Dopis píše své ženě z vídeňské nemocnice, když kvůli zranění bojovou linii nakrátko opustil. Na východní frontu se mu žena předtím pokusila poslat něco na přilepšenou, ale to se nezdařilo. Zásilka na místo určení nedorazila. „Všechny ty cenné věci jsou ztraceny, kdo ví, který kluk zlodějský v nich chodí, z těch nemám nic než škodu a zlost. (…) Zbytečně ses jen připravila o peníze a posloužila dobře Bůhví jakému otrapovi“ – dává v dopise najevo své roztrpčení. Vzápětí se ale své ženě omlouvá za příkrý tón a oceňuje její dobrý úmysl. Vůbec je celé psaní prodchnuté mnoha velmi srdečnými osloveními – list začíná slovy „milovaná ženuško“ a je z něj patrné, jak Václavovi Tošovskému jeho žena chybí.
Z dopisu rovněž vyplývá, že vzhledem k manželově zranění se žena pokusila zařídit jeho propuštění. Bezvýsledně. „Nechceš-li mít zármutek ještě větší a chceš-li si uspořit pokoření, vyhni se vojenským pánům a nepros je! Mám-li dovolenou dostat, dostanu ji i bez prošení. Nemysli, že jsem se o ni nepokoušel. Ve Wadovicích prosil jsem, abych byl poslán do nemocnice v Hradci, a marně, vidíš, poslali mě do Vídně,“ píše smutně Václav Tošovský.
O pár řádek níže popisuje, že by další loučení pro něj stejně bylo příliš těžké. „Snad jsme se již jednou rozloučili s obavou v duších, že se nesejdeme nikdy více. Druhé loučení by nám útěchy neposkytlo a mohlo by mít vliv na osud a zdraví našeho modrookého synáčka,“ uvědomuje si. Ze závěru dopisu je pak zřetelně vidět, že by dal vše na světě za to, aby se mohl ke své rodině vrátit. „Teď jen pečuj o mé dítě rozmilé, ať se mohu těšit, že se mi opravdu pověsí kol krku, ať mohu doufat, že zase usne na polštáři vedle mne. Ať nezklame mne naděje, že ono přivede to někam dále, než jeho zubožený otec. Nadání má jistě značné, je třeba jen pěstovat, vést ho dál a bude z něj něco,“ doufá hrdý otec.
V tomto okamžiku je před Václavem Tošovským ještě několik let bojů – dopis píše 11. října 1914. Potká ho další zranění, nakonec se však se svou rodinou po válce šťastně shledá. Jenže do konce života na válečné útrapy už nezapomene a také bude hůř a hůř slyšet. Jeho hlavní přání se ale vyplnilo. Z „modrookého synáčka“ se stal světově uznávaný pediatr Václav Vojtěch Tošovský, profesor dětské chirurgie i autor mnoha odborných a beletristických knih.
Sdílet článek na:
